Život v socialistickém Československu očima tehdejšího dítěte a teenagera

K napsání toho článku mě přesvědčily některé komentáře pod článkem pana Jaroslava Krale „Život v socialistickém Československu: Fronta na všechno, nedostatek a nekvalitní potraviny“. Protože se dnes již mohu považovat za jednoho z „veteránů“, kteří v té době prožívali dětství, dospívání a věk rané dospělosti, dovolím si z této pozice citovaný článek doplnit o pár svých životních zkušeností z této doby. Na začátek je dobré si připomenout, že lidská paměť je selektivní a většinou s potupujícím časem vytěsňuje ty nepříjemné zážitky a zkušenosti. Takže na obranu těch, kteří pořád sní svůj sen o tom, jak to bylo tehdy skvělé, mohu dodat jen komentář jednoho mého staršího kolegy: „Jó chlapče, tenkrát jsme byli mladí, holky krásnější a všechno stálo tak, jak stát mělo!“

Takže k věci. Prvních cca 24 let života jsem prožil v Praze, takové průmyslově-rezidenční čtvrti v širším centru. Byli jsme úplně normální rodina, ani jeden z rodičů nebyl ve straně či jinak angažovaný, spíš naopak. Měl jsme příbuzné na venkově, což bylo tehdy zásadní výhodou.

V okruhu cca 1 km od našeho domu bylo několik obchodů s potravinami s pultovou obsluhou, pak asi 3 samoobsluhy (dneska bychom řekli supermarkety), několik pultových prodejen se spotřebním zbožím (textil, obuv, elektro, domácí potřeby, papírnictví atd.). A v každém druhém bloku hospoda IV. cenové kategorie. Do otevření obchodního domu Kotva (tuším 1974) a Máje byly v celé „metropolitní“ Praze jen asi 4 skutečné obchodní domy pamatující ještě 1. republiku - Bílá Labuť (tam měli mít „vše“), OD Letná - bývalý Brouk a Babka (ten měl takovou zvláštní „retro“ atmosféru), Dům módy (jen hadry atd.), Dům potravin (potraviny) a Perla (tuším že také jen textil). Na vznikajících sídlištích na severu města tehdy postavili několik „nákupních středisek“. A to bylo vše. Takže ve srovnání třeba se Západním Berlínem nebo Mnichovem v té době (cca 25 let po WWII) bída a zmar.

Nákup potravin bylo každodenní cvičení, na které vyrážela moje babička (válečná hospodyně, která dokázala uvařit i z mála výborné jídlo) a moje matka. Většinou absolvovaly „tour de krámy“, protože nakoupit v jednom obchodě vše potřebné bylo takřka nemožné. V masně na náměstí byly běžně jen bůček (tedy spíš sádlo s trochou masa), vepřové nožičky, přední hovězí (taky plné loje) a sem tam krkovice či plec. Dostat lepší hovězí nebo vepřovou kýtu znamenalo být na místě přesně v době, kdy zaváželi nebo mít tzv. „známou“ v prodejně, která něco „podržela“ či „nechala“ (obvykle za protislužbu jinde). Obdobně tomu tenkrát bylo i s vnitřnostmi, taková játra či ledvinky, to byla výhra v loterii! Takže jsme jako děti zbaštili spoustu vepřových nožiček a pravda, když babička dobře bůček vypekla, tak bylo sádlo na chleba a ty výpečky byly spíš takové „chipsy“, ale nám to chutnalo. Když se zadařilo, máma přinesla hovězí kýtu (která byla tmavá jak bota, patrně z „válečných“ zásob z tzv. NZ), babička to 3 dny macerovala v octě a koření a pak byla i svíčková. To byla realita 60. a minimálně poloviny 70. let. Co všechno ten dobytek „spapal“ a bylo v mase a mléce, to jsme samozřejmě nevěděli, pokud se to náhodou neprovalilo na Západ a nereferovala o tom Svobodná Evropa, kterou „na tajňačku“ poslouchal táta.

Jinak byl výběr skutečně zdrcující: 3 druhy salátů (vlašák, bramborový atd., teprve později se sortiment trochu rozšířil o nějaké ty „ersatz“ jak o tom píše pan Kral), 3 druhy salámů (dietní, gothaj, turista a občas se objevila vysočina, lovečák a nedej bože, i uherák), sortiment sýrů taky též hodně „limited“ (abych si mohl, jako dnes vybrat, jestli si dám k snídani chleba se sýrem z Čech, Francie, Anglie či Německa, o tom se nám nezdálo ani v nejdivočejších snech - ale Západní Němci či Francouzi v té době mohli, že). Obdobně to bylo s párky (obyč, telecí, občas nějaké speciální, zlepšilo se to až ke konci socíku) atd. A takhle by se dalo pokračovat donekonečna - káva (obyčejné nescafé, které je dneska v každém venkovském „konzumu“, bylo jen v Tuzexu, podobně tomu bylo s „lepšími“ lihovinami, vínem atd.).

Osobně mám mnoho zážitků z nakupování v 70. a 80. létech ať šlo o potraviny či o průmyslové zboží (třeba koupit takové jízdní kolo favorit, to byla výzva, když člověk neměl známého v prodejně kol).

O kvalitě nemá smysl mluvit. Běžně se stalo, že si člověk koupil salám a ještě ten den, či druhý den byl „zelený“, tedy nepoživatelný. Mléko v pytlíku bylo taky věc, to smrdělo v krámu v přepravkách. Brambory obalené hlínou a nahnilé, sortiment ovoce-zelenina omezený, exotické nebo jen tzv. jižní ovoce (Itálie, Řecko, Španělsko atd.), tedy to, co se dá z Evropy dovést kamionem za 2 dny, nebylo vůbec nebo jen náhodně atd. Prostě socialistický ráj.

Co se týče dodržování norem a hygienických opatření při výrobě, zkuste se, vy bezmezně věřící v jejich bezchybnost, zeptat někoho, kdo tam v té době dělal, a to ať trvale, nebo jako brigádník. Já jsem pár takových kamarádů a kamarádek, co si při škole přivydělávali v potravinářství a obchodě, měl. A vyprávěli u pivka či vína zajímavé věci.

Výhodu měli ti, kdo měli nějaké příbuzné na venkově a dobře s nimi vycházeli. Ještě živě si pamatuji, jak jsme měnili vajíčka a zabijačku za cigarety. V dané vsi či oblasti z nějakého důvodu (inu socialismus) nebyl k dostání určitý druh cigaret. Takže my jsme v Praze koupili cigára a na oplátku si zase přivezli potraviny z venkova. Jak říkal můj otec, je to jak za Protektorátu, když „na tajňačku“ vozil do města jídlo od příbuzných z vesnice - akorát na nás teď už nečíhá německá policie (bylo to trestné) a neskončíme v koncentráku, to je jasný pokrok.

Takže nevím, na co si dneska stěžujeme. Můžeme si vybrat z široké palety potravin od „low cost“ po vysoce kvalitní, podle původu, chuti, preferencí. Na obalech se dočteme co vlastně jíme (za socíku sice byly normy, ale co v dané potravině je či není, se nikdo nedozvěděl), jsou pod dohledem jak státních (ČR, EU) orgánů, tak různých privátních institucí. Ale já to chápu. Tak nějak jsme zestárli, holky už taky nejsou co dřív a už to tak nějak nestojí, kdy má, za to.