Zatopení berlínského metra v roce 1945 - fikce a realita - část druhá

V první části jsem popsal technické řešení systému nad a podzemní dopravy v Berlíně v době II. světové války. V této druhé, a závěrečné, se pokusím vysvětlit na základě dostupných dokumentů a informací příčiny tohoto zatopení, časovou souslednost a uvedu odhady skutečných počtů obětí z řad vojáků či civilistů, které si tato událost vyžádala. Nicméně, jak bude uvedeno v závěru, 100 % jistota ve všech podrobnostech doposud nepanuje a asi se úplnou pravdu, vzhledem k přirozenému mizení očitých svědků a ztrát dokumentů nedozvíme. Takže jak k této události došlo a jaké měla skutečné následky?

Začátek příběhu - náhodný zásah okolí Waisentunnel pod Spree těžkou leteckou pumou 24. 5. 1944

Sekvence událostí, vedoucích k zatopení tunelů berlínského S-Bahn a U-Bahn započala již dne 24. května 1944. Při spojeneckém náletu patrně zcela náhodně těžká letecká puma dopadla do Spree v blízkosti stropu jednokolejného spojovacího tunelu sloužícího pouze k manipulačnímu přetahu vlaků. Tento takzvaný Waisentunnel vede od stanice Alexanderplatz pod Neue Friedrichstraße pod Spree do stanice Neanderstraße. Dva potápěči berlínských hasičů nad ním zjistili ve Spree kráter o průměru asi čtyř metrů a poškození tunelu, které vysvětluje zvýšený přítok vody do trasy D. Američané i Britové při svých kobercových náletech (v době II. světové války neexistovaly až na výjimky - německá klouzavá puma Fritz X - tzv. „přesné a chytré“ naváděné zbraně a bombardování probíhalo plošně, „kobercovým“ způsobem, bez ohledu na civilní objekty) na města kromě zápalných pum standardně používali těžké trhavé pumy se zpožděným zapalováním (500-liberky nebo dokonce tzv. Blockbustery, tedy nálože o hmotnosti 2 000 liber), které se po dopadu zavrtaly díky své kinetické energii hluboko pod zem a tam explodovaly. Taková exploze pak vyvolávala velké otřesy dostatečné k narušení i odolnějších staveb. Pravděpodobně jedna z těchto pum zcela náhodně dopadla do řeky, prolétla vodní masou, zavrtala se do dna a explodovala. Výsledkem bylo poškození konstrukce tunelu a ztráta těsnosti s následným masivním průsakem do nitra stavby. Tyto průsaky byli ještě pracovníci berlínského dopravního podniku schopni zvládnout a odčerpávat, takže provoz v síti nebyl vážně narušen.

Další zásah leteckou pumou v noci z 3. na 4. 4. 1945 u Mühlendammschleuse

Podobná situace, ovšem s daleko ničivějším účinkem se zopakovala v noci z 3. na 4. dubna 1945. Opět těžké letecké pumy, které musely pravděpodobně zasáhnout novou Mühlendammschleuse (zdymadlo na řece Spree, pod kterým prochází uvedený tunel U-Bahn), spadly do Spree a poškodily utěsnění tunelu podchodu pod řekou mezi stanicemi Märkisches Museum a Klosterstraße. V tunelu byla dvě místa, jedno směrem ke stanici Klosterstraße a druhá na straně k Märkisches Museum, která byla tak netěsná, že v důsledku pronikání vody do tunelu musel být zastaven provoz vlaků. Od té doby nebylo možné vzhledem k nepřekonatelným potížím pomýšlet na řádnou opravu provedenou ze suchého výkopu v jímce hrazené štětovnicovými stěnami, a tak byl tunel odčerpáván za podpory berlínského hasičského sboru (je třeba si uvědomit, že za cca 14 dní se fronta z východu přiblížila k městu natolik, že bylo bombardováno nejen taktickým letectvem RA, ale dostalo se i na dostřel dalekonosného dělostřelectva z východu). Byly provedeny pokusy s utěsněním poškozených míst shora pomocí suspenzí z jemného popela, hrnčířské hlíny nebo podobného materiálu. Čerpadla proto musela neustále běžet a udržovat hladinu vody v tunelu pod hranou železničních pražců. Průnik vody byl odhadnut na asi 252 m3/h, tedy to odpovídá 0,07 m3/s, což bylo procentně při průměrném průtoku vody ve Spree 10 m3/s nejméně 0,7 % hmotnostních, při minimálním průtoku vody 3 m3/s v suchém období roku dokonce 2,3 % vody protékající řekou. To už zcela zásadní problém.

Jelikož bylo trvale čerpané množství vody docela velké, tunel mezi Klosterstraße a Märkisches Museum se brzy zaplnil, protože čerpadla pro nedostatek elektřiny a pohonných hmot v květnu 1945 po celé dny dále nepracovala. Odtud se pronikající voda Spree odpovídající normální vodní hladině + 32,28 m n. m. povrchové vody v nové Mühlendammschleuse šířila do navazujících úseků tras podzemní dráhy na západ až k Potsdamer Platz, na východ přes Alexanderplatz do stanice Samariterstraße trasy E, při čemž byla trasa D zatopena od Rosenthaler Platz po jižní stanici Jannowitzbrücke. Z uvedeného popisu je vidět, že k zatápění tunelů U-Bahn docházelo postupně zhruba měsíc a nejpravděpodobnější příčinou byla jejich částečná destrukce při podchodu řeky prostřednictvím letecké pumy USAAF či RAF s následným selháním pokusů o utěsnění trhlin a odčerpávání proniklé vody, a nikoliv zlovolný Hitlerův rozkaz, a ještě zlovolnější důstojník SS, který nálož odpálil. Z mechanismu zatopení je jasné, že v pomalu a postupně se zaplavujících tunelech by se dobrovolně utopil jen blázen a že všichni ti, kteří se tam ukrývali před nálety a ostřelováním a byli naživu, měli spoustu času odejít. Důležitá je ovšem jedna poznámka, a sice že se zátopová vlna začala metrem šířit až poté, co čerpadla odsávající průniky pod Spree byla vypnuta vzhledem k nedostatku pohonných hmot, resp. přerušení dodávek elektřiny v květnových dnech 1945, tedy po kapitulaci a ukončení bojů.

Poslední rána - odstřel stropu Landwehrkanal pod Spree 2. 5. 1945

Nejspornějším a z hlediska možných příčin zatopení berlínského podzemí nejvýznamnějším počinem byla řízená destrukce stropu tunelu S-Bahn pod Landwehrkanal, resp. pod Spree. Tento tunel byl poškozen na dvou místech, a to evidentně řízeným odstřelem stropu pod Landwehrkanal a sekundárně poškozením těsnosti po odstřelu Ebertbrücke přes Spree (v rámci ženijních opatření, která samozřejmě ženisté Wehrmachtu připravovali a částečně i provedli), kdy jeden z pilířů tohoto mostu byl umístěn přímo na stropě tunelu. K odstřelu stropu tunelu S-Bahn pod Landwehrkanal došlo podle mnoha výpovědí nejdříve až 2. května 1945 kolem 8:00 ráno, tedy po kapitulaci berlínské posádky. Voda z Landwehrkanal začala proudit do tunelu a postupně nastoupala až do úrovně, kdy se přes spojovací schodiště a chodbu v křižovatkové stanici S-Bahn a U-Bahn Friedrichstraße dostala do stanice a tunelů U-Bahn trasy C a postupně se rozlévala systémem a nastoupala do úrovně dané hladinou vody v řece Spree, resp. v Landwehrkanal na principu spojitých nádob. Úsek S-Bahn severně od Friedrichstraße po jistou dobu zůstával suchý (byla uzavřena protipovodňová vrata u podchodu pod Spree), uzávěr ale nevydržel nápor a povolil, a nakonec došlo k celkovému zatopení tunelu a to kolem 8. května 1945. Zatápění systému U-Bahn také probíhalo několik dní fakticky již po kapitulaci města a ukončení bojů.

Proč to s pravděpodobností blížící se jistotě neodstřelili ženisté Wehrmachtu nebo SS?

Podle výpovědí svědků z řad vojáků i civilistů byly tunely podzemní dráhy i S-bahn kolem Kancléřství v posledních dnech bojů před kapitulací suché – trasa A U-Bahn byla důležitým podzemním komunikačním koridorem obránců, nacházela se v ní velitelská stanoviště, a nakonec posloužila jako úniková trasa pro zbytek osazenstva Hitlerova bunkru. V křižovatkové stanici U-Bahn Stadtmitte (křížení tras A a C) bylo umístěno velitelství SS-Brigadeführer Krukenberga, velitele 11. SS-Panzer-Grenadier-Division „Nordland“, který měl na starosti velení východní části obranného perimetru kolem Kancléřství a ve stanici S-Bahn Anhalter Bahnhof bylo umístěno velitelství zbytu divize Müchenberg, tzv. K.G. Müchenberg. Tam se měl nalézat i SS-Brigadenführer Mohnke. Navíc, ve stanici S-Bahn Potsdamer Platz se nacházely čtyři vlaky s raněnými spravované Sanitäts-Abteilung z 11. SS-Panzer-Grenadier-Division „Nordland“.

Podle celkem nikdy nezpochybňovaných výpovědí a svědectví využily tunely U-Bahn tras A a C v okolí Kancléřství osoby, které ho opouštěly po Hitlerově sebevraždě v ranních hodinách 1. května 1945. Tudy unikali lidé jako Bormann, Axmann a další, včetně např. Hitlerovy sektretářky Traudl Jungeové (asi proto ji Rusové neidentifikovali a povedlo se jí uniknout do západní zóny). Tito lidé použili podzemní chodbu spojující komplex kancléřství s tunelem trasy A, dále přes stanici Kaiserhof (nyní Möhrenstraße, která byla jen pár set metrů od bývalého kancléřství) pokračovali do stanice Stadtmitte a po přestupu na trasu C do stranice Friedrichstraße, kde vyšli na povrch a po Wiedendammer Brücke se dostali na druhý břeh Spree. Z toho je opět jasné, že tunely muselý být v té době suché.

Po podespání a vyhlášení kapitulace 1. května následně 2. května drtivá vojáků berlínské posádky vyšla z úkrytů a složila zbraně. V boji dále pokračovaly jen malé skupinky nejfanatičtějších stoupenců nacistů, zejména z řad SS. Kromě toho se 1. a 2. května uskutečnilo několik pokusů větších skupin o únik z města směrem na západ. Posledním z nich byl pravděpodobně pokus z 2. května v čele s Königstigerem SS-Untersturmführer Schäfera z s.SS.Pz.Abt. 503 vedený přes most přes Havel ve Spandau. Skončil jako všechny ostatní neúspěšně, projít sovětskými liniemi do amerického zajetí se povedlo v podstatě jen jednotlivcům.

Z uvedeného vyplývá jediné – k destrukci tunelu S-Bahn a tedy následnému rychlému zatopení tohoto systému došlo prakticky až po kapitulaci posádky města a po zastavení bojů. V době provedení destrukce toto místo již leželo minimálně kilometr v týlu Rudé armády, 30. dubna a 1. května se bojovalo prakticky jen v okolí Reichstagu, kancléřství, Krollovy opery atd. Navíc, podzemní tunely měly pro obránce životně důležitý význam jako dopravní trasy, úkryty a konečně únikové trasy. Hitler byl již v době zatopení mrtvý a ze záhrobí by těžko vydával rozkazy. Po jeho smrti se systém velení v podstatě rozpadl a každý víc než na nějaké ideje myslel na svou záchranu (snad jen ti největší fanatici ne). Takže kdo vlastně ten tunel odstřelil a proč?

Takže na závěr: Kdo to skutečně odstřelil a kolik bylo reálných obětí?

1. Neexistoval žádný Hitlerův rozkaz k zatopení, a pokud ano, nikdy nebyl proveden. Všechna tvrzení, která takový rozkaz zmiňují, se odkazují na rozkaz k záměrnému zatopení U-Bahn, což by mělo určitý praktický význam, ale co se nikdy nestalo, a ne na zatopení S-Bahn, které nemělo z německého pohledu žádný smysl, ale které se skutečně událo (a následně vedlo k určitému sekundárnímu zatopení U-Bahn, ale až po zastavení nepřátelství). Scéna znázorněná v sovětském filmu „Osvobození“ a dalších (viz odkazy v úvodu 1. části) se nikdy nestala, jelikož stanice U-Bahn Stadtmitte, resp. Kaiserhof byla dlouho před tím, než byla zatopena, vyklizena. To je čistá sovětská propaganda.

2. Je pravděpodobné, že tunel S-Bahn pod Landwehrkanal byl připraven k odstřelu (jako všechny ostatní mosty a tunely pod vodou) bránícími se silami.

3. Nikdo na německé straně, dokonce ani SS-Brigadeführer Krukenberg, který byl v sovětském zajetí deset let, nikdy nešel tak daleko, aby připustil spoluúčast při odstřelu.

4. Oblast zasažená výbuchem byla 2. května hodně vzadu za ruskými postaveními. Zdá se mnohem pravděpodobnějším, že rozkaz ke skutečnému odstřelu vydal místní sovětský velitel ze své vlastní iniciativy (asi jako loňský odstřel Kachovské přehrady na Dněpru na Ukrajině) potom, co ruští vojáci prošli kolem připravených náloží v tunelu. Motivací mohlo být „vypláchnutí“ posledního fanatického odporu v tunelech, jakkoliv by si nikdo, kdo znal umístění posledních se bránících jednotek nebo berlínský městský drážní systém, nevybral pro tento účel zatopení tunelu S-Bahn. Kdokoliv to udělal, si očividně nebyl vědom toho, že berlínský S-Bahn a U-Bahn jsou fyzicky oddělené systémy a že tam pouze šťastnou náhodou existovala spojovací chodba a schodiště pro pěší na Friedrichstaße Bahnhof 5 km severně, které umožňovaly, aby zátopová voda protekla ze systému S-Bahn do U-Bahn.

5. Sovětští pachatelé museli být tak nebo onak umlčeni a jakýkoliv odkaz na operaci byl v sovětských tvrzeních zcenzorován. Meyerová popisuje v úvodu ke své knize skutečnost, že všechny klíčové složky týkající se těchto událostí chybí v Berlínském státním archivu (jsou uvedeny ve všeobecném katalogu, ale fyzicky chybí).

6. Jelikož všechny archivní a zdrojové materiály, zvláště ty, které se týkaly poválečné činnosti BVG a Deutsche Reichsbahn zůstaly pod kontrolou Východního Německa minimálně do roku 1990, tak zde bylo mnoho příležitostí odstranit kompromitující materiály.

7. Co se týče počtu obětí tohoto činu, tak vzhledem k tomu, jak postupně k zátopě docházelo není snadné ho přesně určit. Frau Mayer uvádí, že počet obětí leží mezi 100 až 200. Nicméně je otázkou, zda nalezená mrtvá těla v tunelech po odčerpání vody nenáležela lidem, kteří zemřeli dříve (na zranění, infarkty či jiné podobné nemoci, při porodu atd.) a jednoduše tam zůstali už jako mrtvoly, protože je vzhledem k okolnostem nebylo možné „křesťansky“, a to včetně evidence, pohřbít. Navíc, v Berlíně byla na konci války spousta uprchlíků jak z německých území, tak různých zahraničních dělníků, válečných zajatců atd., jejichž evidence v podstatě neexistovala. A při čištění tunelů po odčerpání vody se taky asi hledělo nejvíce na to mrtvé co nejdříve pohřbít bez nějakého hlubokého zkoumání, na co vlastně zemřeli.

Z toho co dneska víme vyplývá, že s pravděpodobností blížící se jistotě vše tenkrát proběhlo jinak. U-Bahn se zatápěl postupně, živí lidé měli čas odejít. Němečtí vojáci destrukci neprovedli, protože jim to za a) nikdo nerozkázal; a za b) sami potřebovali tunely volné pro své aktivity. Připravenou nálož pod Landwehrkanal v tunelu S-Bahn (nikoliv U-Bahn) pravděpodobně odpálil nějaký „aktivní“ nižší důstojník nebo poddůstojník RA v souvislosti s neznalostí celého systému. A počty obětí vlastního činu budou taky zřejmě minimální.

Život v podzemí, v jeskyních, kryptách nebo tunelech vyvolává fascinace a nejenom pro děti. Zdá se, že zde se jedná o strašidelné uspokojení z toho, že se nachází ve zlověstné tmě, což se přeměňuje do enormního zájmu o události v „podsvětí“. V případě zatopení tunelů, pro mnoho bezohlednost nacistů, kteří se jen málo starali o „svůj národ“, vyvolává speciální, děsivou fascinaci. Jako všechny katastrofy, příběh zatopení na sebe strhává pozornost. Není překvapující, že zatopení tunelu Nord-Süd S-Bahn a jeho důsledky zapříčinilo vznik různých legend, které během času rozšířily v různých verzích různými komentátory a propagandisty.