Článek
Na přelomu let 1944/1945 se východní fronta zastavila na hranicích Východního Pruska. Jak Wehrmacht, tak Rudá armáda byly vyčerpány předchozími boji a sbíraly síly k finálnímu střetu.
Následující příběh, který je založen na vzpomínkách jednoho obyčejného německého vojáka, 18letého kluka, který byl do Wehrmachtu odveden na jaře 1944, se udál na frontě východně od města Gumbinnen (dneska Gusew, Kaliningradská oblast) u malé obce Hochfließ v tehdejším Východním Prusku. Dotyčný sloužil v 4. Armee (4. armáda), PanzerKorps „Hermann Göring“ (obrněný sbor „Hermann Göring“), 2. FschPzGrenDiv. HG (2. Fallschirmjäger Panzer Grenadier Division Hermann Göring – 2. výsadková divize pancéřových granátníků Hermann Göring), 4. FschPzGrenRgt. (4. Fallschirmjager Panzer Grenadier Regiment – 4. výsadkový pluk pancéřových granátníků), 4. Btl. (4. Bataillon – 4. prapor), 14. Pi/Komp (14. Pionier-Kompanie – 14. ženijní rota), takže se nejedná o žádnou fiktivní postavu. Dotyčný nakonec přežil nesmírně krvavé boje ve Východním Prusku, odplul s posledním trajektem z oblasti a nakonec skončil v americkém zajetí. Po roce 2000 se jako starý muž vrátil na místa, kde za pár dnů nevratně „dospěl“ a nakonec převyprávěl celý svůj příběh, toto je jeho vzpomínka z 24. 12. 1944:
„Na východě není nic nového: Jednotky FschPzKorps HG měly na dohled svého nepřítele v zákopech – korunovaných ostnatým drátem – zakopaného hluboko v jílovité půdě. U dalších to bylo stejné. Jako dvě krvežíznivá monstra leží nepřátelští vojáci proti sobě. Fronta poziční války sahá od Baltu až k Černému moři. Počáteční nadšení pro válku už dávno vychladlo. Již padly stovky tisíc mladých mužů. Rozměklá půda po týdnech dešťů hluboko promrzla. Sníh zakryl ztuhlé mrtvoly v zemi nikoho.
Ale na Vánoce 1944 se stane něco neslýchaného:
Vypukne mír – uprostřed války. Když se setmí, rozsvítí se vánoční stromky na obou stranách ostnatého drátu. Včerejší nepřátelé zpívají společně o poselství Vánoc, každý ve svém vlastním jazyce. Písně o míru na zemi. Zpočátku, je tam jen jeden, kdo zpívá „Stille Nacht, Heilige Nacht …“ sám pro sebe. Tiše zní poselství o narození Krista. Ale pak se sílící zpěv jako vlna valí přes pole a z celé dlouhé tmavé linie zákopů vzhůru: „… schlafe in himmlischer Ru-uh´, schlafe in himmlischer Ruh´!“ Na této straně pole, sto yardů daleko, v pozicích Rusů, zůstává klid. Když dozní poslední tón, ti vzadu ještě minutu čekají a pak začínají tleskat.
Stavíme na okraj zákopů Hindenburgovy svíčky a zapalujeme je. Po setmění tohoto 24. prosince 1944 – byla už tma kolem šestnácti hodin – ustal vítr. Jasná hvězdnatá obloha a úplněk propůjčily rozlehlé, krásné východopruské krajině svým mírným světlem ráz blahodárného míru. Oboje teď pomáhá, měsíc a svíčky. Jakýkoliv podezřelý pohyb v zemi nikoho by byl viditelný. Ale v nepřítomnosti vyššího důstojníka se Němci a Rusové spontánně rozhodli o Vánocích 1944 na sebe nestřílet. Takový mír zdola tam nikdy v historii války nebyl. Nikdy se to znovu neudálo. To – nahlíženo z dnešního pohledu – byl velký vánoční příběh skládající se z mnoha malých příběhů. Člověk to musí vyprávět všem, jak může ovlivnit jenom zázrak.
Zpočátku světla protivníka zmátla. Oni v mír nevěří. „Zase takový podlý trik hitlerovců? Další lstivý podvod!“ Byly vyprávěny všechny možné příběhy o setkání s ruskými vojáky mezi zákopy.
Naštěstí jsme my granátníci prostě počkali, až Rusové přišli ze svých zákopů, ale po dvou dnech je na rozkaz shora po všem. Zpočátku jsme si předchozí dohodě stříleli navzájem nad hlavy, ale pak 27. prosince 1944 začíná opět krvavé, nesmyslné jednotvárné nařízené vraždění. Bude to trvat až do roku 1945 a stát miliony lidí jejich životy. Přestože poté neproběhl žádný den bez oběti a bez vytí granátů a šrapnelů, tak k pokusům Rusů o větší útok nedošlo. V zákopech se nabízela alespoň určitá ochrana před jednotlivými kulkami. Proti nepřátelskému dělostřelectvu to ale pomohlo jen málo, protože jsme lítali do vzduchu společně se svými úkryty. Každodenní pohled, který přeživším neunikl, na hnijící mrtvoly lidí na ostnatém drátě a v zemi nikoho, nebo prostřednictvím tlaku vzduchu dopadajících projektilů vyvržených na holé stromy, v jejichž větvích visely dny, potlačil touhu na další útoky. Byli jsme otupělí na obou stranách fronty."
Po válce samozřejmě většina těch, co to přežila jak na německé, tak na ruské straně z ideologických důvodů byla o této události zticha. Jedni i druzí by byli považováni svými „politickými“ představiteli za zbabělce a zrádce. Ale jak je vidět, nakonec čas všechno srovná. Aneb jak pravil jeden význačný německý vědec Carl Friedrich von Weizsäcker: „Historie je něco, co může být v podstatě poznáno teprve tehdy, kdy je všechno tak dávno, že nikdo, kdo žije, nemá skutečný zájem o to, jak to muselo být.“
Zdroj:
http://klee-klaus.business.t-online.de/gumbinnen_bis_balga.htm
