Článek
Žiju v Brně již roky a jsem zde v zásadě spokojen.
O tom, jak moc se člověk cítí spokojený nebo frustrovaný, rozhoduje mimo věcí velkých (makroekonomických či globálně politických) také řada každodenních maličkostí. Drobností, které – pokud chybí, nebo se naopak dějí – mají v součtu potenciál otrávit lidský život více, než řekněme nesváry mezi Bolívií a Chile.
Autor přiznává, že jednu z nich v jeho případě představují lidé, kteří po brněnských chodnících cítí potřebu kráčet ve třech či dokonce čtyřech vedle sebe.
Zkušenost praví, že nejraději to dělají ženy, patrně inspirované americkým seriálem Sex ve městě. Zmíněný útvar preferují, aby si mohly povídat.
Za takovým účelem jde nepochybně o optimální formaci, pro ostatní má však tu vadu, že se kolem ní nedá projít. Nezvládne to ani ten, kdo jde rychleji za ní, ani ten, kdo chvátá v protisměru. A pokud už si průchod přece jen vymůže, tváří se dotčené, jako by jim někdo bral přinejmenším slevovou kartu do Ikey.
Když takový útvar někdy sám narazí na pomalejšího chodce, zpravidla seniorního věku, nedokáže jej jen tak obyčejně předejít, tedy na chvíli čtyřstup změnit v užší, dynamičtější těleso.
Většinou neochotně přibrzdí a v lepším případě začne důležitě pokašlávat, v tom horším se pustí do vtipkování. „Teréééz, myslíš, že někdy do toho fitka nebo sexshopu jako dojdeme? Holky slyšely jste už tu pohádku o šnekovi?“.
Abychom ale nebyli jen za škarohlídy, přiznáváme, že jedno pozitivum vícestupé chození po městě přece jen má – otravuje a brzdí cyklisty s koloběžkáři. Těm sice jízdu po chodníku zákon zapovídá, ale kdo by se něčím takovým nechal v Brně zdržovat, že?
Vztek, který v takových lidech probouzí fakt, že je zdržuje alespoň čtyřstup „Teréééz s kamarádkami“ je zaslouženým minimálním trestem za pohrdání paragrafy.
