Článek
Příhoda první
Nevím jak vy, laskaví čtenáři, ale čím jsem starší, tím častěji a radši vzpomínám na kreativně bujará studentská léta v devadesátých letech minulého století na brněnské právnické fakultě. Mnozí z dávných spolužáků jsou dnes váženými advokáty, ale i soudci, notáři či státními zástupci, nadto jeden kolega – exspolužák - advokát se nedávno málem stal „první dámou“ republiky.
Vzpomínám si ovšem bez zbytečného patosu na jednoho spolužáka, který u zkoušky z tehdy relativně nového oboru Evropského práva, řečeno slovy Jiřího Kroupy z filmu Marečku, podejte mi pero, také pěkně „zasvítil“…
„Kolego, stručně přibližte, o co šlo v cause Andrea Francovich?“
„… to byl případ té paní z Francie…“
„Kolego, vy jste taky případ, byla, pardon, já už z vás blbnu, byl to Ital.“
„Tak jsem to přesně myslel, pane docente…“
-----------------------------------------------------------
Abychom dodrželi i vzdělávací charakter, tak stručně připomeňme, že Francovich vs. Itálie (C-6/90) byl a je dodnes legendární judikát Evropského soudního dvora z roku 1990.
Tento krutopřísný (řečeno slovy dnešních mladých) rozsudek založil odpovědnost členského státu Evropské unie za škodu, kterou jednotlivcům způsobilo nenáležité (chybné) provedení směrnice. Citovaná odpovědnost je někdy chápána jako jeden z principů evropského práva…
Pan (nikoliv paní či slečna) Andrea Francovich pracoval ve firmě Gaia Confezioni Srl, jež zkrachovala a nebyla schopná svým zaměstnancům zaplatit za již odvedenou pracovní činnost. Panu Francovichovi tak firma dlužila skoro šest milionů lir. Pan Francovich a jeho kolegové zažalovali italský stát za to, že jim neimplementováním směrnice způsobil škodu.
Příhoda druhá
V druhé glose přidám již jednu svou vlastní úsměvnou zkušenost z druhé strany barikády. Tedy učitelské.
Kdysi jsem v Brně zkoušel ze správního práva studentku, dnes úspěšnou advokátku. Zkouška proběhla v zásadě úspěšně, po těch letech již samozřejmě nevím přesné hodnocení, avšak určitě neskončila potřebou zkušební pokus zopakovat.
Nicméně pozornost zkoušejícího upoutalo, že posluchačka několikrát použila řečnickou figuru … Klusáček říká, že veřejnoprávní smlouvy… Klusáček konstatuje, že správní řízení… Klusáček vnímá statutární města…
Na konci zkoušky mi to nedalo, a dotázal jsem se: „Kolegyně, zkouška proběhla v pořádku, jen mi řekněte, kdo je to ten Klusáček, to je nějaký pedagog z Olomouce nebo kdo to, pro pět ran do právnické fakulty, vlastně je?“
Studentka se nepatrně nadechla a zaskočeně pravila: „Ne, to je kamarád z kolejí, se kterým jsem si opakovala na zkoušku…“
