Článek
Ačkoliv jsem Brňák, do Prahy, našeho milovaného a někdy i Moravany vysmívaného hlavního města, jezdím pracovně relativně často. Většinou ráno přijedu, večer odjedu. Tak to bylo, tak to je.
Nicméně o tomto víkendu jsem do matičku zavítal na delší čas, a tak jsem, mimo pracovních a přednáškových povinností stihl i sobotní večerní divadelní představení.
Navštívil jsem legendární Činoherní klub, a představení K.Š.E.F.T. v skvělé režii Ondřeje Sokola. Z herců mne zejména pozitivně zaujal Martin Finger a Lucie Žáčková. Opravdu skvělé představení, které mohu doporučit všem zájemcům o chytrou zábavu, ale i pro inspirativní náměty k zamyšlení, že ne vše je tak, jak na první pohled vypadá.
Cesta z divadla noční Prahou
Nicméně jádro mojí glosy míří někam jinam. Když jsem ze zmíněného Činoheráku (kam rád chodil mj. i Václav Havel, ačkoliv kulisáka dělal v jiném divadle) po představení šel „na šalinu“ na Václavské náměstí, tak jsem opravdu nevěřil svým očím. Tolik podivných, často opilých, nebezpečných a zfetovaných lidiček z celého světa to jsem opravdu dlouho neviděl.
Avšak nemožno se Praze lacině posmívat za desítky žebrajících bezdomovců a vagabundů, jelikož do našeho hlavního města se stahující problematické osoby z celé střední a východní Evropy. Navíc leckteré žebrácké gangy, chudobu jen předstírají a jejich vůdcové si vydělají častokrát více než úředník z brněnského či pražského magistrátu.
Zajímavostí jsou také skupiny Afričanů (výhradně muži) postávajících zejména na Václavském náměstí, a ulici ve Smečkách, kde sídlí zmíněný Činoherní klub.
Když jsem šel okolo sedmé hodiny na představení tak tam stáli, a když jsem se okolo desáté vracel, tak postávali na stejném místě, je záhadou, proč svoji návštěvu Prahy nevyužijí smysluplněji a nejdou si prohlédnout například pražské čarokrásné památky či muzea, když vážili takovou dalekou cestu, skoro přes půl planety? Zde ještě odbor kultury, zahraničních vztahů a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy, ale i příslušný odbor Městské části Praha 1 čeká ještě kus osvětové a propagační práce.
Postupné cíle
Ale již vážněji, je sice hezké, že si naše vláda klade vysoké (někdy až globální) bezpečnostní cíle, ke kterým mj. chce kupovat i za stamiliardy další supermoderní stíhačky, nicméně ve spokojenosti lidí s vládou a jejich státem se spíše odráží řešení problémů menších – každodenních.
Možná by si český stát (a všechny jeho bezpečnostní složky) mohl dát za průběžný cíl zvýšit míru pořádku a bezpečnosti v centru Prahy. Nemožno do nekonečna vše házet na územní samosprávy, s tím, že si s tím nějak poradí.
Městská policie Praha sice ušla za posledních 30 let obrovský kus cesty, nicméně i tak by si zde zasloužila pomoc.
I sami Pražané a Pražanky si stěžují, že jim centrum jejich města bylo vlastně „ukradeno“ a sami tam chodí jen ve zcela mimořádných případech. Například, když chtějí strýci z Moravy ukázat Vánoční strom na Staromáku.
Námět
Za úvahu by možná stálo, jak bývaly a bývají naše elitní jednotky vysílány na zahraniční mise - například do Afganistánu, Mali či bývalé Jugoslávie, zda je občas ( i v rámci potřebného tréninku), nevyslat i na pražské Václavské náměstí, a ty nejodvážnější i do ulice Ve Smečkách.
Vzhledem ke skutečnosti, že českého slova tam v nočních hodinách skoro neslyšíte, byla by simulační podmínky zahraniční mise skoro věrohodné, dodávám na závěr v laskavé ironii.
