Článek
Žil byl jeden docent, který rád hovořil a hovořil, a nesnášel, když mluvil někdo jiný, aniž by ho sám vyzval. Katedrové schůze jím vedené, v rouše uspávače hadů, byly vážně děsné a nekonečné.
Avšak i on slovutný, všemi tituly mazaný jednou narazil.
Jelikož již byl v letech, tak měl mimo řady publikací, grantů, patentů a titulů mj. i vnoučata.
Nejradši měl vnučku Marušku, tehdy (v čase našeho příběhu) šestiletou, která ráda chodila s rodiči k dědečkovi na nedělní obědy. Obědy samozřejmě chystala většinou „paní docentová“, děd i v neděli rád pracoval či alespoň práci před rodinou zdárně předstíral.
Jednou takhle přišla vnučka na oběd, a hned od počátku chytila „povídavou“ a nechtěla nikoho pustit ke slovu, což nejvíce vadilo dědečkovi, který také chtěl něco souvislejšího říci. Několikrát ho malá vypravěčka okřikla - dědo, neskákej mi do řeči, to není slušné, teď mluvím já…
Když konečně malá „žvanilka“ ustala a dědeček převzal diskuzní kormidlo, po pár větách mu Maruška skočila do řeči – a povídá dětským roztomilým hláskem – Takovej velkej a nevíš, že se při jídle nemluví, to Vám ve školce neříkali….?
----------------------
Tento příběh mi vyprávěl nebinární doktorand T. Texas Taylor(ová), takže to musí být pravda.
(Jména byla pozměněna)
