Článek
Nedávno se naše čtyřčlenná rodina rozhodla, že si dopřeje vytouženou letní dovolenou v Chorvatsku. Vím, je to trochu nečekané, do této opomíjené země dnes jezdí z Česka již málokdo, ale rozhodli jsme se to risknout.
Jak to dopadlo?
Teplé moře, relativně malebné pláže a slunečné počasí slibovaly zasloužený odpočinek po celoročním shonu na úřadu práce, kde již třetím měsícem usilovně působím.
Když jsme dorazili do malebného chorvatského přímořského městečka, nemohli jsme se dočkat, až si dáme třetí den po aklimatizaci a až nám dojdou paštiky nějakou dobrou večeři v místní restauraci.
Zmíněný večer jsme se vydali do jednoho z vyhlášených podniků. Všude okolo voněly grilované ryby a chobotnice, po ulici se nesla (ne)příjemná ohlušující diskotéková hudba. Atmosféra byla na 75 procent opravdu kouzelná.
Sedli jsme si k stolu na terase s výhledem na západ slunce a těšili se, až ochutnáme místní speciality.
Objednali jsme si, co nám padlo do oka – čerstvé mořské ploty pardon plody, saláty, guláše, utopence a víno. Děti si daly pizzu a zmrzlinový pohár na závěr. Jídlo bylo vynikající, obsluha usměvavá a všechno se zdálo být perfektní.
Až do chvíle, kdy přišel účet. To jsme opravdu „valily bulvy“ jako nová europoslankyně na výplatní pásku z Brusele.
Takové cifry jsme předtím v Prostějově snad nikdy neviděli.
V přepočtu tři tisíce dvě sta padesát šest korun a třicet haléřů za večeři.
Trochu hodně nás to zarazilo, ale rozhodli jsme se nezkazit si večer. Otec, hlava rodiny, vytáhl peněženku a přesně odpočítal částku. Číšník, který doposud rozdával úsměvy, náhle ztratil veškerou přívětivost. Přijmout peníze bez dýška? To bylo zřejmě pro něj nemyslitelné.
„Žádné dýško?“ zeptal se číšník postupně v šesti evropských jazycích s neskrývanou nelibostí.
Otec se na něj podíval a řekl: „Ne soudruhu - amigo, dnes opravdu ne.“
Číšník si hlasitě odfrkl a s tichým mumláním balkánských nadávek středně rychle se zvýšeným dupotem odešel.
V tu chvíli má matka - učitelka, která se už delší dobu nepochopitelně a netradičně držela zpátky, pronesla trefnou poznámku: „Pořád my Češi a Moraváci utrácíme v Chorvatsku více než oni u nás v Česku. A ještě jsou drzí. Zapsala bych ho nejradši do třídní knihy, má velké štěstí holomek, že jsou zrovna prázdniny a já nejsem ve službě“.
Celá situace nás přiměla k zamyšlení. Je pravda, že každý rok se tisíce Čechů vydávají na dovolenou do Chorvatska a utrácí zde nemalé peníze. Ale kolik Chorvatů přijede k nám a utratí stejné částky? Matčina slova se nám vryla do paměti a my jsme si uvědomili, že možná přišel čas být trochu opatrnější a přemýšlet o tom, jak a kde utrácíme své peníze.
Závěrečný účet
Večeře, která měla být bezstarostným zakončením krásného dne, se stala námětem pro dlouhé rozhovory o turistických návycích, vzájemném respektu a kulturních rozdílech. Nakonec jsme si ale řekli, že nás jedna špatná zkušenost neodradí od dalšího objevování Evropy a světa.
Sečteno - Dovolená je přece o tom, užít si každý moment, nenechme si ji zkazit nějakým cizokrajným číšníkem – krásné a spokojené léto.
--------------------------------
(autorský satirický fejeton, na základě událostí, které se nestaly, ale státi se mohly).
