Článek
Nebo to měli napsané přímo na stránkách realitní kanceláře.
Máme sice protidiskriminační zákon a instituci ombudsmana, ale to nestačí. Problém se neřeší dostatečně, a když se na něj upozorní, následují typické řeči: „Můžu si přece vybrat, komu byt pronajmu.“ Nebo: „Každý zná někoho, komu nájemník zdemoloval byt.“ Jenže národnost, barva kůže, etnikum, sexualita, pohlaví nebo náboženství o člověku nevypovídají vůbec nic. To, jak se kdo chová, je vždy individuální. A pokud soudíme celé skupiny podle předsudků, vytváříme jen další křivdy.
A diskriminace není jen o bydlení. Lidé, kteří čelí předsudkům, mají problém najít legální práci. A pokud ji najdou, často jsou obětí příšerného zacházení. Holky jsou tlačeny do sexbyznysu. Kluci makají na stavbách načerno, za nízké mzdy, bez ochrany. Na úřadech se s nimi zachází, jako by automaticky chtěli podvádět.
Stereotypy známe všichni: že „mají léky zadarmo“, že „všichni jsou na dávkách“. Jenže z dávek se v Česku vyžít nedá, to ví každý, kdo se kdy podíval na skutečné částky. Tohle jsou jen nafouknuté pohádky, které udržují podezírání a nevraživost.
Mezitím obchodníci s chudobou vydělávají jmění. Předražené ubytovny, lichvářské půjčky, neférové smlouvy – to všechno je byznys postavený na lidském neštěstí.
Tohle není selhání jednotlivců. To je selhání systému, který dovolil, aby diskriminace byla tichým standardem.
Pokud chceme žít v zemi, která je spravedlivá, musíme se přestat vymlouvat na mýty. Musíme začít vidět lidi jako lidi. Protože jinak budeme dál přehlížet utrpení a bolest, které sami vytváříme.
