Článek
A tenhle tlak není náhodný. Má hluboké historické kořeny.
Po staletí byly ženy vytlačované z veřejného prostoru.
Z rozhodování, z politiky, ze vzdělání, z vlastnictví.
Oficiální politika Rakouské monarchie měla být, ženy musí být v kuchyni, v kostele a doma – ale ne u moci. A pokud ano, tak né silné ženy, které chtějí reformovat, ale ty, které udržují systém nerovností.
Ženy měly sloužit. Poslouchat. Být oddané, čisté, tiché.
A když náhodou něco vytvořily, musely to zveřejnit pod jménem manžela, bratra nebo anonymně.
Takhle vypadá systematický útlak.
Osekávání práv tak, aby se ženy nemohly emancipovat.
Aby byly závislé. Aby neměly sílu říkat ne.
Po vzniku Československa to mělo skončit.
První prezident Masaryk stál za volebním právem žen. Ženy začaly studovat, psát, tvořit, hlasovat. A to vše pod svým vlastním jménem.
Ale předsudky a po několik desítek let zažité způsoby myšlení zůstaly. A my se jich nemůže zbavit dodnes.
V jiných formách. Jemnějších. Skrytějších. Ale o to zákeřnějších. Staré křivdy totiž stojí za generacemi traumatizovaných žen.
Dnes už se neříká nahlas, že žena nemá co mluvit do politiky.
Ale říká se, že „je hysterická“.
Neříká se, že by žena neměla mít vlastní názor.
Ale říká se, že „je moc ostrá“, „nesympatická“, „špatně komunikuje“.
Neříká se, že má sedět doma.
Ale říká se, že „kariéristka zanedbává děti“.
Tohle všechno jsou nové formy starého útlaku.
A říkat dívkám, že mají být hodné, povolné a nenáročné, je jeho součástí.
Jenže hodné holky nejsou v bezpečí. Naopak. Násilí na ženách se jim nevyhne.
Jsou jen tišší. Unavenější. Více vyčerpané.
Protože se od nich čeká, že zvládnou všechno – bez nároku na pomoc, respekt nebo uznání.
Já si ale myslím, že ženy nemají za každou cenu být hodné a povolné. Né proti své vůli.
Mají být samy sebou.
A neměly by se bát být slyšet. Ani když to někomu není pohodlné. Ikdyž je to těžké.
Tahle společnost se musí změnit.
A začít to může třeba tím, že necháme dívky být samy sebou.
A začneme je podporovat v tom, aby byly silné, svobodné a slyšet.
