Článek
Ale omezování ženských práv – to s kulturou nemá nic společného. To je vědomé, mocenské rozhodnutí. Zákonodárné a represivní. Když někde ženám zakazují volně se oblékat, zamilovat se, svobodně se rozhodnout o svém těle nebo o počtu dětí, nejde o „kulturní specifika“. Jde o politiku, o legislativu, o kontrolu.
Tvrdit, že omezování žen je jen „kulturní otázka“, je nebezpečná relativizace. Není to kultura. Je to mocenský nástroj. Je to způsob, jak udržet ženy v podřízenosti. Když někdo vymáhá panenství, zakazuje ženám pohyb, nebo omezuje jejich reprodukční práva, nedělá to proto, že by to byla tradice. Dělá to proto, že se bojí ženské svobody.
Podobné to je i s argumenty o jiných zemích. Říkat, že v Číně jsou některé věci nelegální „kvůli kultuře“ je klam. Není to kultura, ale totalitní moc, která perzekuuje menšiny z Tibetu nebo Ujgury. Stejné je to i tam, kde se ženám zakazuje nosit to, co chtějí, milovat koho chtějí, nebo rozhodovat o svém těle. Není to kultura – je to demonstrace moci.
A právě proto je důležité se postavit na stranu žen. Vždycky. Protože lidská práva nejsou kulturní otázkou. Jsou otázkou důstojnosti, svobody a rovnosti.
