Článek
Vždycky se najde někdo, kdo jim řekne, že nejsou „dost“.
Jednu chvíli jsou „moc“. Druhou „málo“.
A jediný způsob, jak projít bez nálepky, je přizpůsobit se očekáváním okolí.
Zmenšit se. Ztišit se. Vzdát se části sebe.
Tohle se děje už od dětství. Dívkám se opakuje, aby nemluvily tak nahlas. Aby se usmívaly, i když se necítí dobře. Aby nevyčnívaly.
Jejich tělo se stává objektem komentářů, i když si o to nikdy neřekly. Jejich emoce jsou zlehčovány, protože „přehánějí“.
A výsledek?
Generace žen, které se učí, že být sama sebou je riziko. Protože se bojí odmítnutí, nebo kritiky - protože celý živost se učí nebýt samy sebou.
Že když projeví své názory, nebo se vůči muži ohradí, budou označeny za konfliktní.
Když projeví emoce, budou „nestabilní“. Přestože je normální se rozplakat, nebo naštvat, nebo být smutná. A když projeví ambice, stanou se terčem kritiky. Přesto, že je v pořádku chtít od světa více.
Tohle není jen osobní problém.
Je to společenská ztráta. Přicházíme o hlasy, nápady, umění, vědu, inovace — jen proto, že systém ženy nutí nevybočovat z úzkého rámce „přijatelného“.
Ale svobodná společnost stojí na tom, že každý člověk může být tím, kým je.
Žena má mít právo být silná i zranitelná, hlasitá i tichá, odvážná i opatrná.
Bez trestu. Bez podmínek. Bez strachu.
Beze strachu být sama sebou skutečné rovnosti nedosáhneme.
