Článek
Policie eviduje kolem 850 případů znásilnění ročně.
Reálný počet?
10 000 až 17 000 ročně. To je 30 až 45 případů denně. Každý den.
A to jsou jen odhady. O většině z nich se veřejnost nikdy nedozví.
Má to logickou příčinu.
Muži dokážou ženám, které znásilnění nahlásí, pořádně znepříjemnit život – ať už jde o zpochybňování na policii, nízké tresty u soudů, pokud vůbec, tak je to obvykle podmínka, nebo veřejné lynčování, když se provalí, že chce žena sexuální násilí řešit. Oběť si pak projde i peklem od lidí, kteří zlehčují násilí a nenávidí ženy.
Taková žena je často označena za lhářku, že si to vymyslela, nebo že to bylo „ve skutečnosti jinak“.
To je ale v rozporu s daty. Podle výzkumů (např. FRA, 2014) je míra křivého obvinění u znásilnění extrémně nízká – v jednotkách procent. Oproti jiným trestným činům tedy naprosto marginální.
Ženy se nejen bojí mužů, aby jim neublížili. Bojí se i sdílet svůj příběh s institucemi, které by je měly chránit.
Sexuální násilí navíc neprobíhá tak, jak si spousta lidí představuje.
Oběť si často myslí, že si za znásilnění mohla sama. Nebo si v daný moment nemusí být jistá, co se vlastně stalo. Psychika ji chrání. Plné uvědomění může přijít klidně po 5, 10 nebo 20 letech. A pak slyší:
„To sis vzpomněla až teď?“
„To sis toho doteď nevšimla?“
Tak ale funguje trauma. Není to výmluva. Je to obranný mechanismus, který chrání člověka před zhroucením.
A i kdyby to oběť nahlásila hned, většina z těch, kteří násilí zlehčují, by ji stejně zpochybnila.
Protože nejde o načasování. Jde o postoj.
Častěji než náhodný útočník je ten, kdo se sexuálního násilí dopouští někdo blízký. Partner. Kamarád. Příbuzný. Někdy i vlastní otec. A nahlásit někoho, s kým člověk žije, je extrémně náročné. Ale o tom se v diskusích nemluví.
Protože pak by bylo nutné uznat, že násilí se neděje „někde jinde“, ale děje se mezi námi.
