Článek
Ty kocoviny, zkažené víkendy a hlavně úzkosti, které se po alkoholu vracely, pro mě byly jasným znamením.Teď abstinuji další tři a půl roku a cítím, že tohle je moje cesta.
Říkám si ale jednu věc. Já osobně chci, aby lidé na přelomu dospívání měli možnost se bavit a žít hezký život. Aby měli možnost trávit čas s přáteli, radovat se, tančit, smát se. Ale jak to mají dělat bez alkoholu? Učíme je hledat radost i jinde?
Já chodím do kina, na koncerty, do galerií, do muzea. Trávím čas na protestech, aktivistických, veganských nebo feministických akcích, kde buď dobrovolničím, nebo se potkávám s komunitou lidí, se kterými sdílím hodnoty. Ale to je moje cesta, člověka, který žije v Praze.
A tak přemýšlím nad těmi, kdo žijí na venkově. Jaké jsou jejich možnosti? Jaké jsou jejich alternativy? Kde se mohou potkávat, bavit se, hledat radost a přátelství mimo hospodu? To je pro mě velká otázka. Protože věřím, že společnost, která mladým lidem nabídne radost bez alkoholu, jim dá do života mnohem víc než jen možnost „přežít víkend“.
