Článek
V předadventním čase k nám na chalupu po dlouhé době vtrhla dcera Zuzka se psem. Cestuje pořád někde po světě, takže se u nás objeví zřídka. Když však přijede, stojí to za to. Najednou se všude válí její oblečení, notebook, dva mobily a mezitím běhá Gris. Po obědě mizím naštípat dřevo a zatopit v návštěvním pokoji, protože je tam fakt kosa. Manželka Máša se Zuzkou mezitím probírají u kafe, jak jde život. To ještě netuším, že se jejich duševní pochody zaměří na sever Evropy. Když Zuzce oznámím, že v jejím pokoji již sálá z kamen příjemné teplo, oznámí mi na oplátku, že právě koupila pro sebe a mou manželku letenky do Osla a zaplatila týdenní pobyt v boží chatičce někde u Lillenhameru. Zuzka je totiž nezdravě akční. Namítnu, že den po jejich návratu odjíždíme se ženou na předvánoční víkend na Martinovku a v týdnu, kdy budou v Norsku mám křest své druhé knihy.
„Tý vado, na to sme zapomněly,“ je jejich reakce. Trochu lituji, že jsem zavedl na chalupu internet, ale s tím se už nedá nic dělat, letenky i pobyt jsou zaplacené a holky se na Norsko začaly neskutečně těšit. Vlastně budu mít alespoň doma klidný advent.
Vánoční shon odnese tentokrát mladší dcera Martina, ke které jsme na svátky pozváni. Připravuje pro nás dárek v podobě třetího vnoučete. Pohlaví je přísně tajné, ale já vím, že to bude holčička. Tatínek se mi totiž pochlubil webovou kamerou, kterou umístí nad postýlku v dětském pokoji, aby ji mohli sledovat z kuchyně, jestli spí. Tajemství si nechávám pro sebe, ale časem zjistím, že je veřejné. Vánoc u Martiny se však nezúčastní syn Petr s vnukem Péťou, protože letos zůstanou na svátky doma v Londýně. Proto se operativně rozhodnou překvapit nás na Mikuláše. Čeští čerti unášející děti do pekla na anglického vnoučka jistě velmi výchovně zapůsobí. Týden před jejich příletem se Martině narodí naše první vnučka Valentýnka. V den příletu jsem proto vyslán s jejím tříletým bráškou Viktorem na výlet, aby se Martina vzpamatovala z blázince způsobeného řvoucí Valentýnku a extrémně aktivním a hlučným synkem. Mým úkolem je náležitě ho unavit, aby aspoň chvíli odpoledne usnul. Jsem nad očekávání úspěšný, protože Viktor usne cestou domů v autosedačce jako špalek. Nechci ho vzbudit, auto zaparkuji tiše před domem, zamknu a jdu se domluvit o dalším postupu.
„Dyž usne v autě, tak se nevzbudí, přenesu ho opatrně do postýlky,“ rozhodne Martina.
Když však přijdeme k autu a zmáčknu knoflík na svém klíči, neozve se známé cvaknutí zámků. Několikrát mačkám klíč, ale stále nic. Strčím ho tedy do zámku, otočím, ale dveře se neotevřou. Poznávám další pozoruhodnou vlastnost svého nového vozu. Nedobytnost.
„Udělej s tím něco, než se kluk probudí,“ vyzývá mě Martina. „Náhradní klíč mám snad doma ve svém stole,“ uvažuji nahlas.
„Tak tě Sergio rychle hodí domů,“ rozhoduje Martina. „Já zatím budu hlídat u auta Viktora.“ Odjíždíme Sergiovým autem, zatímco Martina vartuje s telefonem u zamčeného Viktora, hlídajíc tímto způsobem díky webové kameře obě děti.
Modlím se, aby se náhradní klíč našel a zafungoval. Má modlitba je kupodivu vyslyšena, ale jen částečně, protože klíč není samozřejmě na předpokládaném místě. Záchranná akce se proto protáhne skoro na hodinu. Viktor naštěstí spokojeně spí celou dobu v autosedačce.
Dostávám se do časového presu, protože v pět hodin mám vyzvednout na letišti Petra s vnukem. Stíhám to jen tak tak. Dálnice je dnes kupodivu volná a bez nehod. Když přijíždím do Prahy volá Petr: „Přijedeš pro nás na letiště?“
„Jo už sem v Praze, jestli nebude zácpa, tak tam budu až projdete kontrolou.“
„Ty seš už v Praze?“ diví se Petr. „My sme ještě v Londýně.“ Ukazuje se, že manželce poslal místo času příletu, čas odletu. Najednou mám tři hodiny času.
Zastavím na pumpě a volám Zuzce: „Seš doma, co kdybych tě navštívil?“ „Jasně, přijeď, nadiktuju ti svou novou adresu.“ Zuzka se totiž nedávno přestěhovala někam do Nuslí. Navigace mě tam bez problémů zavede, podaří se mi dokonce zaparkovat poblíž Zuzčina bydliště, ale kvůli zaplacení parkovného si musím stáhnout do mobilu jakousi aplikaci, zadat příslušné údaje a provést online platbu. Je to horor.
U Zuzčiny nové garsonky zazvoním zcela psychicky vyčerpán. Popíšu Zuzce průběh dnešního odpoledne a nakonec dodám: „To ještě není všechno. Ten malíř, kterej měl přijít v říjnu vymalovat byt, nepřišel.“
„Co se s tebou tati děje, nevymalovanej byt ti nikdy nevadil?“ diví se Zuzka.
„To mně samozřejmě nevadí, ale dost mě vadí, že ten malíř si usmyslel přijít před Vánocema, když vy dvě budete v Norsku. A ještě ho mamka požádala, aby vymaloval schodiště a natřel schody a zábradlí.“
„To tě teda lituju,“ Zuzka na mě upřela soucitný pohled. A protože si byla vědoma svého dílu viny, pravila: „Myslím, že seš zralej na frťana, ale mám tu jen červený.“ Namítl jsem, že jedu na letiště a pak do Liberce.
„Víš co, Petr popletl čas příletu, tak ať si vezme taxíka a odveze vás do Liberce sám. Minule, když si pro něj přijel na letiště o den dřív, to byla tvoje chyba, ale dneska za to může stoprocentně on,“ pravila Zuzka a odešla pro víno dvě skleničky a otvírák. Než přijel taxík z letiště zmenšila se zásoba v Zuzčině baru o dvě láhve Merlotu. Petr přivezl po půlnoci manželce čekající již od sedmi hodin se slavnostní večeří spícího vnuka a opilého manžela.
Mášin odjezd do Norska probíhá ve vypjaté atmosféře vyklízení skříní a stěhování nábytku do středu pokojů, kvůli očekávanému příchodu malíře, hledání vhodného oblečení do severské zimy, které se ze svých míst ve skříních přesunulo na neznámá místa, řešení příplatku za příruční zavazadlo, protože nikoho nenapadlo, že když se jede na běžky, je potřeba vzít je s sebou do letadla a na poslední chvíli pak nákup vhodného balení červeného vína, protože v Norsku je víno šíleně drahé a prosincová noc trvá skoro celý den.
Oddechnu si, když osamím ve vyklizeném bytě. Ráno se vzbudím zimou, a zjišťuji, že nefunguje plynový kotel. To je průšvih, protože již během podzimu jsem volal svému servisnímu technikovi, kvůli předsezónní údržbě, ale marně. Měl moc práce, takže ani nezvedal telefony. Odpoledne jsem se ho ale kupodivu dovolal.
„Teď před Vánocema se k vám určitě nedostanu, snad v lednu.“
„To abych jel na chalupu do Modlibohova pro dřevo,“ postesku si do telefonu.
„Počkejte, to ste vy, co sem měl od vás vloni dřevo?“
„Jo, to sem.“
„Tím ste měl začít pane, po druhé hodině se u vás stavím.“
O půl třetí dorazí technik, vyběhne po schodech a bleskurychle demontuje kryt kotle. Je vidět, že je v časovém presu. „Tak se na to podíváme.“ Zapne kotel a ten poslušně naběhne.
„Zkoušel jsem to nejmíň pětkrát, ale fakt nešel,“ vysvětluji a cítím se trapně.
„Na první pohled je čistej a vypadá v pořádku,“ sděluji mi technik během nasazování krytu.
Platím za výjezd a ještě jednou se omlouvám. Před domem se míjí s malířem pokojů, který právě vykládá z auta barvy, štafle a štětce. Uchyluji se do ložnice, kde mám mezi hromadami věcí vyklizenou stezku k posteli a pracovnímu stolu s počítačem. Vymínil jsem si totiž, že ložnice se bude malovat až později. Máša tomu rozumí, že po Vánocích, já někdy v daleké budoucnosti. Radiátory začínají příjemně hřát a já si spokojeně sedám s kávou k počítači a píši vánoční a novoroční přání. Konečně adventní pohoda, venku trochu sněží a já si večer naleju sklenku vína. Druhý den nechám malíře řádit v bytě a vyrazím do Jizerek na běžky. Odpoledne se vracím promočený a těším se do tepla. Přivítá mě chlad čerstvě vymalovaných stěn a nefunkční plynový kotel. Zkouším ho resetovat nejmíň desetkrát, ale klade mým pokusům tvrdošíjný odpor. Rozhodnu se zkusit to ještě ráno, třeba přijde přes noc k rozumu. Nepřišel.
Volám znovu servisnímu technikovi, má velkou radost, ale slíbí, že se staví večer. Když přijde s bázní sleduji, jestli kotel zase poslušně nenaskočí. Tentokrát je však již závada trvalá. Jsem šťastný, že nejsem za blbce a závada bude zjištěna a opravena. Realita mě ale za chvíli vrátí zpátky na zem.
„Je to s největší pravděpodobností plynový regulátor. Už se ale dávno nevyrábí. No pokusím se ho někde ještě sehnat a zavolám. Kdybych ho nesehnal, nebo kdyby to byla řídící jednotka, musel by se vyměnit kotel za nový typ. Ten je již kondenzační, takže bysme museli udělat odvod kondenzátu. Nejlepší bude touhle stěnou do sklepa.“ Tím je míněna včera čerstvě vymalovaná stěna na schodišti. Mně je to ale už úplně jedno, nechám rozkopat klidně celý čerstvě vymalovaný byt, když se nový kotel nevejde na staré místo, ať se dá třeba do kuchyně, nebo někam na strop a kondenzát ať se odvede třeba do dřezu na nádobí. Zítra mám totiž v knihovně křest své druhé knížky a musím ještě připravit a zařídit spoustu věcí.
Křest knížky dopadne dobře, další den volá technik, že sehnal regulátor a odpoledne ho přijde vyměnit. Po příchodu ho upozorňuji na čerstvě natřené schodiště, ale zapomenu na natřený sokl. Když sundává kryt z kotle, opře se samozřejmě o sokl zády. Jeho žlutá servisní bunda změní na zádech barvu na zelenou. Zřejmě je mu v předvánočním blázinci už také všechno jedno, protože odevzdaně zakroutí hlavou a pokračuje v práci. Kotel po výměně spokojeně naskočí a já po zaplacení věnuji vděčně technikovi svou novou knihu ještě vonící tiskárnou. Pak si na dva prázdné kbelíky od barev stojící v rohu obývacího pokoje postavím papírový Betlém, rozsvítím adventní svíčku, osvobodím jedno z křesel v obýváku od ochranných igelitů a naliji si sklenici červeného vína. Konečně adventní klid a zklidnění mysli, po kterém již dlouho toužím. Za chvíli mě však vyruší mobil. Volá Máša z Norska.
„Tak jak si užíváte severskou zimu?“ ptám se.
„Nic moc. Zuzka dostala zánět středního ucha, musela do nemocnice, ale už leží v naší chaloupce a já se o ni starám. Zítra jedeme konečně domů.“
„Tak přijeďte, tady je pohoda,“ sedám si zpátky do křesla a zasněně se zahledím na kbelíky od barev a papírový betlém.
