Článek
Rampa jezdil každoročně s Dášou a kamarády na Husovy svátky do hor. V posledních letech většinou do rakouských, nebo italských Alp.
„Kam pojedeme letos?“ oprášila každoroční téma jednou zjara Dáša.
Po delší diskusi kdy kde kdo byl, zvítězilo italské Lago di Garda. Rampa sice trochu oponoval, že tam kdysi slezl snad všechny kletersteigy, které tam jsou, ale Karel ho nakonec snadno přesvědčil, že tentokrát si vezmou kola a budou se věnovat kromě kletersteigů také vysokohorské cyklistice.
Ukázalo se, že zajištění ubytování na začátku turistické sezóny je docela velký problém. Po tuhém boji s Bookingem nakonec nalezli krásný romantický kamenný domek necelé dva kilometry od důvěrně známého kempu v údolí, v němž leží Arco. Potíž byla v tom, že domek oddělovala od údolí kolmá vápencová stěna.
Marika se pro domek okamžitě nadchla: „Veď je to po ceste do Arca necelých desať kilometrov, takže každý deň si budem môcť zájsť ráno do mesta na bicykli pre čerstvé pečivo,“ přidala poslední argument pro výběr osady s třemi domky a krásným jménem Mandrea.
První červencovou sobotu už mířila skupina turistů ve třech autech k německým hranicím. Na poslední benzinové pumpě přistoupila k Rampovu autu hezká mladá dívčina v šortkách, s baťůžkem na zádech a velkým kruhem v ruce: „Nesvezli byste mě kousek?“
„Jasně, máme v autě místo,“ odpověděl ochotně Rampa.
„Kam jedete?“ zeptala se Dáša, když se dívčina s kruhem na kolenou usadila na zadním sedadle.
„Do Peru,“ šokovala svou odpovědí dívčina Rampu i Dášu.
„Do Peru? Co tam budete dělat?“ podivoval se Rampa.
„Jedu za Indiány do Amazonie,“ vysvětlovala podivná stopařka. „Seznámila jsem se u nás na Šumavě s jedním peruánským šamanem a ten mi dal kontakt na svého učitele velkého šamana kmene Širišanů v Amazonii. Chci se tam od indiánů naučit, jak se povznést do vyššího stavu vědomí.“
„A jak se tam chcete stopem dostat?“ podivovala se Dáša. „Proč neletíte letadlem?“
„Kde bych vzala na letenku peníze? A navíc letadlem bych nikdy neletěla, protože je to nejneekologičtější dopravní prostředek.“
„Vy ste asi dost alternativní, že?“ zeptal se Rampa.
„Posledních sedum let sem žila s přítelem na osamělým statku na Šumavě, jen sami dva, slepice a kozy. Žádná televize, žádný rádio, jen příroda kolem. A pak se tam objevil ten fantastickej šaman z Peru.“
„Kde s tam vzal?“ zeptal se spíš pro sebe Rampa.
„To bylo jeho poslání. A teď je moje poslání odjet do Peru.“
„A jak se tam chcete stopem dostat?“ pokračovala v původním tématu Dáša.
„Pojedu stopem do Janova, nebo nějakýho jiného italskýho přístavu a odtud lodí.“
„Lodní lístek je dražší než letenka, máte dost peněz?“ vyzvídala dál Dáša.
„Peníze zatím nepotřebuju, až je budu potřebovat, tak si je vydělám. Budu třeba předvádět na ulicích břišní tance s kruhem.“
„Tak to můžete hned zkusit, až někde zastavíme na kafe, rád se na vás podívám,“ poznamenal provokativně Rampa.
„No já to ještě neumím, ale cesta bude trvat dlouho, tak mám dost času se to naučit,“ odpověděla stopařka.
Pak se hovor stočil na Indiány a jejich šamana, jak žijí v pralese v souladu s přírodou a jak vyrábějí z lian ajahusku, která pomáhá otevřít jejich srdce přírodě a vědomí uvede do stavu absolutního poznání. Není to ovšem jen tak, protože celý proces musí proběhnout pod vedením zkušeného šamana.
Rampa a Dáša pak stopařku upozorňovali na nebezpečí, kterým je mladá osamocená dívka na cestách vystavena. „Moje kroky vede vyšší moc, ta mě na cestě ochrání,“ odpověděla přesvědčivě stopařka.
„Takovejch už bylo,“ pomyslel si Rampa, ale nahlas nic neřekl.
Když zastavili v německém motorestu na kávu a malé občerstvení, podivila se stopařka, že nemůže zaplatit korunami. Ještě větší údiv však způsobila, když se Rampy zeptala, čím se tady platí a kde eura dostane. „Ta je teda hodně alternativní. Pochybuju, že se do Peru ve zdraví dostane. A ty indiány asi sotva uvidí,“ pomyslel si Rampa.
Když odbočovali u Rovereta z dálnice, zastavil Rampa u benzinové pumpy, aby stopařku vysadil. Ta vedena neomylnou intuicí vykročila k modrému volkswagenu, kde seděli dva postarší manželé. Naklonila se k otevřenému okénku a cosi se zeptala. Pak se vrátila k Rampovu autu:
„Děkuju vám moc za příjemnou cestu, užijte si dovolenou, já tady už mám odvoz do Janova.“ Pak nastoupila do auta, zamávala přes zavřené okénko a volkswagen zmizel na dálnici.
„Von ji ten šaman snad vopravdu chrání a ta holka k těm indiánům dojede,“ komentovala její rychlý přestup na další cestu Dáša.
„To nevim. Spíš bych věřil na náhodu. I když kdo ví,“ řekl Rampa, když vyjížděl z dálniční benzinky.
