Článek
Poslední dubnový den končil Ing. Tvrdý ranní poradu:
„Jo a pokud to nevíte, tak zítra je první máj. Mám vás vyzvat abyste se zúčastnili průvodu podle místa bydliště buď tady, v Liberci nebo v České Lípě. Stejně jako vloni nikoho nenutím a nechávám to na vás. Ale mám na vás jinou věc. Vloni mě náměstek sprdnul, že náš barák byl jediný bez výzdoby. Letos zase vypsali soutěž o nejlépe vyzdobenou budovu. Tak bych vás prosil, abyste nalepili na okna aspoň několik vlaječek a nějaký papírový kytky nebo něco takovýho, ať zase nemáme nepříjemnost. Kdo si to vezme na starost?“
„Já navrhuju holky z děrnopáskový stanice. Vloni na den horníků přeci udělali krásnou nástěnku,“ navrhl Ivan.
„To mně ani nepřipomínej,“ odpověl zvýšeným hlasem Tvrdý. „Ale když ses ozval, mohl by sis to vzít na starost ty, Ivane.“
Vtom se nečekaně ozvala Monika: „Šéfe, já to vyzdobím, to není práce pro kluky.“
„Díky krásná vílo!“ ulehčeně si oddechl Ivan.
„Děkuji Moniko. A řekni holkám, aby ti daly, co potřebuješ a aby ti pomohly,“ pokračoval Tvrdý.
„Díky šéfe, já to zvládnu sama. Zůstanu tu po práci chvíli dýl a něco s tím provedu,“ odpověděla Monika.
„To můžeš samozřejmě dělat v pracovní době.“
„Já vím,“ řekla Monika „ale slíbila jsem Rampovi dneska dodělat program pro výběry z hlavní knihy. Já si to radši vyberu někdy jindy a zmizím dřív na lezení.“
„S tím nemám problém,“ ukončil poradu Tvrdý.
„Co bylo s tou nástěnkou, že to šéfa tak nadzvedlo?“ zeptal se na chodbě Rampa Ivana.
„No to se našim holkám povedlo. Daly tam ke dni horníků nějaké obrázky, kolem nich děrné pásky a nad tím velký červený nápis Naše dírky pro horníky,“ ukazoval rukama Ivan, jak byl nápis velký. „Celej ekonomickej úsek měl ze šéfa hroznou srandu.“
„A co horníci? Jak těm se to líbilo?“ zeptal se zlomyslně Rampa.
„No to víš, ty sem naštěstí moc nechoděj,“ zasmál se Ivan.
„Ha, ha, ha. Naše dírky pro horníky. To je dobrý,“ ozvala se ze zadu vesele Monika.
„Já myslel, že s náma půjdeš večer pálit v Liberci čarodějnice a ty dáš přednost vylepování vlaječek,“ otočil se k ní Rampa: „Nestalo se ti něco?“
„No prostě sem dostala chuť vylepovat vlaječky místo pohanskýho zvyku upálení čarodějnice a pití píva u ohně,“ odpověděla vesele Monika a Rampa začal tušit, že má něco za lubem.
Když osazenstvo výpočetního střediska přišlo druhého května ke své dřevěné chalupě, nemohlo ji ani poznat. Všechna okna byla plná barevných vlaječek a květů. Uprostřed každého okna pak vynikala zaťatá dělnická pěst, která měla zřejmě symbolizovat, jak si poradíme s imperialismem, kapitalismem a revanšismem. Potíž však byla v tom, že všechny pěsti ukazovaly jedním směrem. Směrem k nedalekým sovětským kasárnám. Šéfovi to došlo velmi rychle. Obrátil se vztekle na Moniku, která kráčela od autobusu s Rampou.
„Moniko já tě zabiju. Že mě to blbce nenapadlo, že zase provedete nějakou krávovinu. Naše dírky byla sranda, ale tady z toho může bejt průser. Hned jak přijdete do kanceláří, tak ty pěsti sundejte, nebo je aspoň otočte někam jinam. Proč já musím mít zrovna takovýhle podřízený,“ lamentoval Ing Tvrdý.
Vtom zastavila před vilkou výpočetního střediska volha se třemi soudružkami, které tvořily hodnotící komisi prvomájové výzdoby. Soudružky vystoupily z auta a prohlížely si budovu výpočetního střediska. Pak se jedna z nich obrátila k mlčícímu kolektivu, který mezitím volhu tiše obstoupil a čekal s napětím, co se stane.
„Vidíte soudruzi, že to jde. Vloni jste skončili na posledním místě, ale letos to je úplně něco jiného. Mně se to moc líbí. Co tomu říkáte holky?“ obrátila se první soudružka na druhou a třetí soudružku.
Obě sdílely její názor.
„Prosím vás, fakt sundejte ty pěsti, než sem přijde někdo s vyšším IQ,“ prosil Ing Tvrdý své podřízené, když volha zmizela za rohem.
Za čtrnáct dní zahájil Ing. Tvrdý pravidelnou poradu následovně:
„Vy blbci máte takový štěstí. Teda chci říct máme, protože ten průser s těma Moničinejma pěstma by byl hlavně můj. Takže slyšte: náš barák soudružky vyhodnotily jako nejlépe vyzdobenej a s tím souvisí finanční odměna pro kolektiv 10 000 Kč. Teda, ne že to dostanete k platu, ale můžeme ty peníze použít na nějakou společenskou akci.“
„To bude mejdan!“ vesele zvolal Ivan.
Pak nastala diskuse, kde párty zorganizovat. Do toho se ozval Lumír:
„Já navrhuju odjet společně na víkend na podnikovou chatu do Adšpachu a spojit to s nějakým výletem.“
„A vy si tam samozřejmě vemete lana a zmizíte na skály,“ odhalil jeho pravý záměr Tvrdý a pokračoval:
„Ale já proti tomu nic nemám, dokonce si myslím, že je to dobrej nápad.“ Pak se Tvrdý chvíli zamyslel a řekl:
„Můžeme tam udělat v pátek výrobní poradu, takže bychom mohli jet už ve pátek ráno.“
S tím samozřejmě všichni nadšeně souhlasili.
