Článek
Po úspěšném zpracování účetního systému v Bratislavě bylo nutno převést zpracování někam blíž, aby účetní mohli dostat co nejdříve chybové sestavy na stůl. Zároveň bylo potřeba vlastní zpracování co nejvíce urychlit, což chtěl Rampa zajistit tím, že počítač bude zpracovávat více programů najednou. Nejbližší počítač stejného typu byl záhy objeven v Praze v podniku Pragounion. Rampa se tam proto vypravil, aby domluvil technické podrobnosti a něco málo odzkoušel. Výpočetnímu středisku byl přidělen služební barkas s řidičem Fitipaldim. Lumír s ním po incidentu ve Stupavě navázal docela přátelský vztah. Fitipaldimu bylo necelých 20 let a do uranových dolů přišel pracovat stejně jako mnoho jiných mladíků, aby se vyhnul vojenské službě. Oproti ostatním měl však již část vojny odslouženou u tankistů. Přestože byl absolutně nezodpovědný, Lumíra a Rampu si od incidentu ve Stupavě považoval a snažil se jim co nejvíce vyhovět. Jízda s ním však byla většinou o strach. Lumír však pochopil, že nemá smysl ho v jeho závadnickém umění krotit, a proto jeho řidičské umění zásadně nekomentoval. Před jízdou Rampu varoval:
„Hlavně ho nech a nekecej mu do řízení.“
„To se mám nechat zabít?“ opáčil Rampa.
„Pokud sis nevšim, tak ten kluk je opravdu talent a volant má v ruce. Já se s ním už nebojím. Tím, že ho budeš buzerovat, ho stejně jen podráždíš a pojede ještě rychleji.“
Rampa znechuceně mávl rukou a odevzdaně odešel k čekajícímu vozu.
V Pragounionu byli v rekordním čase. Ve výpočetním středisku Rampu přivítal vedoucí, probral s ním organizační záležitosti a pak zavolal systémového programátora Ing. Šimáčka. Když se Šimáček objevil ve dveřích, Rampův pohled sklouzl na jeho chlupaté nohy, které trčely z pod bílého pláště. Ten si jeho pohledu ihned všiml, podíval se na Rampu krátkozrakýma očima přes tlusté brýle a zeptal se:
„Ještě jste neviděl nohy systémového programátora, pane kolego?“
Rampa se mimořádně zmohl na pohotovou opověď:
„Zatím jsem viděl jen nohy kolegyně z Bratislavy paní doktorky Nedomové a přiznám se, že se mi líbily více.“
„To s vámi musím souhlasit kolego. Paní doktorku znám. Jak se jí daří?“
„Teď dobře, zbavila se totiž otrapů z uranových dolů, kteří po ní stále něco chtěli,“ Rampa se pomalu dostával do nenucené nálady.
„Soudruzi, jděte si probrat nohy vašich kolegyň jinam. A vás soudruhu Šimáčku prosím, abyste už nechodil do práce v krátkých kalhotách,“ ukončil začínající debatu vedoucí výpočetního střediska.
Poté co Rampa Šimáčka seznámil na sále počítače s nároky účetního systému, dostali se rychle k délce zpracování. Rampa Šimáčkovi vysvětlil, že chce práci zrychlit souběžným zpracováním více programů. Na to Šimáček reagoval hodinovým přívalem rad a doporučení. Přitom častoval Rampu spoustou otázek, které všechny důsledně uváděl oslovením „Pane kolego …“. Díval se na Rampu přes své silné brýle a okamžitě Rampovi vytkl, když se mu jeho reakce nezdála dost přesná. Rampa si za chvíli připadal jako na zkoušce na vysoké škole. Poslední Šimáčkova otázka se však netýkala zpracování:
„Nemáte hlad, kolego?“
„Ani ne,“ odpověděl trochu zmatený Rampa, který nestačil vnímat všechny Šimáčkovi rady.
„Ale máte, kolego, já na vás vidím, že toužíte dobít baterku na baterce.“
„Eee?“ zeptal se Rampa, teď už úplně zmatený.
„To je restaurace Na baterce, kousek odsud,“ odpověděl Šimáček a začal se pochechtávat svému vtipu. Pak vrazil do kanceláře poblíž sálu počítače a zařval:
„Karle, dobíjení.“
Po chvilce se ve dveřích objevil jeho kolega sportovní postavy oděný v plandavé triko a krátké kalhoty. Šimáček je krátce představil a pak se všichni tři odebrali Na baterku. Tam se Rampa dozvěděl, že v Pragounionu provozují na východoněmeckém počítači originální americký operační systém IBM. Celý „Jednotný Systém Elektronických Počítačů“ států RVHP byl totiž kopií těchto amerických počítačů. Vzhledem k tomu, že některé podniky těžkého průmyslu používaly originální počítače IBM, nebyl pro české systémové programátory problém nainstalovat na počítače JSEP originální americký operační systém, který byl spolehlivější a vždy o krok napřed proti okopírovaným systémům JSEP. Přinášel proto provozovatelům některé nové možnosti. S licenčními podmínkami si nikdo v té době za železnou oponou hlavu nedělal. Vždyť Američané byli naši nepřátelé a počítače JSEP byly „vyvíjeny“ pod vedením našeho velkého vzoru Sovětského svazu. Firma IBM byla se situací zřejmě smířena a údajně ji spíše propagandisticky využívala. Diskuse na toto téma se protáhla na tři piva, během kterých si Rampa s oběma novými kolegy potykal.
Spolupráce s pražským výpočetním střediskem se velmi rychle rozjela a Rampa s Lumírem a Fitipaldim na začátku měsíce jezdili do Prahy zpracovávat účetní uzávěrku. Za krátko nastoupil do práce nový kolega, věčně usměvavý a nad všechny problémy lehce povznesený Láďa Pekař, který měl dělat v budoucnu vedoucího provozu. Postupně si převzal mechanickou část zpracování a úmorné noční výjezdy k počítači.
