Článek
Rampa byl tak zabrán do projektu, že si jen jednou našel čas vyrazit s Monikou a Mupim na skály. Zato Monika s Mupim trávila na skalách všechen volný čas. Byli totiž vybráni do zahraniční výpravy Československého horolezeckého svazu na Kavkaz. Začátkem léta však došlo ke změně a oba byli zařazeni místo Kavkazu do výpravy do rakouských Alp. Monika se změnu dozvěděla v létě a přišla ji oznámit Rampovi do kanceláře.
„To je senzace!“ vykřikl radostně Rampa. „Rakouský Alpy! Tak bych jel s váma. Víš, chtěl bych vylézt na Grossglockner. Ale vy už jste jiná třída, tak si musím nechat zajít chuť. Jak se těšíš?“
„Jo, těším se,“ odpověděla Monika, ale Rampovi se zdálo, že se netěší dost.
„Ty bys chtěla jet radši na Kavkaz?“ zeptal se.
„Ne, ne,“ řekla trochu nejistě Monika a tichým hlasem pokračovala: „I když někdy si myslím, že by to bylo lepší.“
Pak se otočila a k Rampovu překvapení odešla z kanceláře.
Programování účetního systému se díky úsilí všech zúčastněných podařilo během června dokončit, takže Rampa s panem Filipem naplánovali na začátek července zpracování první účetní uzávěrky. Ekonomický náměstek byl mile překvapený, ukázalo se, jak správně odhadl Ing. Tvrdý, že se splněním termínu ve skutečnosti nepočítal. Nepočítal tudíž ani se zajištěním strojového času někde poblíž, takže první účetní uzávěrka se musela provést v Bratislavě.
V druhém červencovém týdnu brzy ráno naložil Rampa s Lumírem dřevěnou skříň se šuplíky plnými naděrovaných štítků do služebního barkase, na účtárně přibrali čtyři účetní s taškami plnými šanonů s dokumenty a barkas řízený mladým řidičem s přezdívkou Fitipaldi se vydal na dlouhou cestu do Bratislavy. Vyčerpaná šestice dorazila do výpočetního střediska díky řidičskému umění Fitipaldiho již v odpoledních hodinách, a protože na zpracování účetnictví byla objednána mimořádná noční směna, Rampa a Lumír začali ihned se zpracováním. Než se účetní stačili najíst v nedaleké restauraci, už je čekali výpisy primanot ke kontrolám a opravám. Opravy, úpravy a tisky opravených sestav probíhaly celou noc a další dopledne se tiskly všechny finální sestavy. V poledních hodinách vyrazil Barkas zpět do Liberce. Účetní, kteří nebyli na tento styl práce zvyklí, byli pobledlí v oličejích a očima podbarvenýma tmavými kruhy tupě zírali před sebe. Rampa a Lumír měli už s nočním zpracováním zkušenost, protože závěrečná testování systému prováděli také v noci, ale těšili se na zasloužený oběd a odpočinek cestou domů. Proto přikázali Fitipaldimu zastavit v nejbližším motorestu za Bratislavou. Fitipaldi zajel na parkoviště motorestu ve Stupavě, vyběhl z auta a utíkal dovnitř. Rampa se udiveně za řidičem podíval. Když všichni přišli do restaurace, seděl Fitipaldi za stolem poblíž výčepu, měl před sebou napůl vypité pivo a sklenky od dvou panáků.
„Pánové končíme tady. Řidič je opilý a nemůže pokračovat v jízdě,“ pravil se širokým úsměvem Fitipaldi.
„To si děláš srandu, ty blbe!“ Rampa se chtěl na Fitipaldiho vrhnout .
Lumír ho však odtáhl k velkému stolu u okna a cestou sebral jídelní lístek.
„Co budeme dělat?“ zeptal se jeden z účetních.
„Musíme zavolat do podniku,“ navrhl jiný.
„Pánové, já vám řeknu, co budeme dělat,“ pravil Lumír. „Dáme si dobrý oběd. Všichni si ho zasloužíme. A pak se uvidí.“
Nikdo neprotestoval, zejména účetní byli tak unavení, že neměli sílu nějak řešit vzniklou situaci.
Lumír po obědě objednal pro sebe a Rampu speciálně silnou černou kávu a nenápadně ukázal Rampovi klíče od auta, kterými jako poslední vůz zamykal. Rampa pochopil a zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„A co chceš dělat, vole?“ namítl Lumír a Rampa rezignovaně pokrčil rameny.
Po obědě donutil Lumír unavené účetní nastoupit do auta, nastartoval motor a rozjel se. Fitipaldi vyběhl překvapeně před motorest, Rampa mu ze sedadla spolujezdce přátelsky pokynul a barkas se svou posádkou se vydal na cestu. Zastávek na kávu bylo hodně, ale všichni v nočních hodinách dorazili v pořádku do Hamru. Fitipaldi dojel až další den stopem a byl velmi rád, že mu Lumír předal v tichosti auto, místo aby se jeho prohřešek řešil na úrovni vedoucího dopravy. Přemluvit účetní, aby o celé záležitosti pomlčeli, dalo Lumírovi trochu práce, ale nakonec se to podařilo.
Rampův tým byl pozván k ekonomickému náměstkovi, který za přítomnosti pana Filipa a čtyřech účetních ocenil jejich práci. Rampa byl rád, že během schůzky nezazněly obvyklé fráze na budovatelsko socialistické téma. Všichni členové týmu však ocenili malé lístečky představující finanční odměnu z fondu vedoucího. Účetní však jednohlasně prohlásili, že odmítají opakovat bratislavskou akci. Tvrdý proto slíbil, že příští zpracování již zajistí výpočetní středisko a účetní dostanou své sestavy až na stůl. Tak nakonec všechno dobře dopadlo. Rampu jen trochu mrzela nepřítomnost Moniky, která již byla někde v Alpách.
Jednou ráno zazvonil v kanceláři telefon a nepříjemný hlas na druhé straně sdělil Rampovi, že se má ihned dostavit na zvláštní oddělení.
„Že by se provalil ten náš únos barkase?“ odhadoval účel telefonátu Lumír a protáhl se na matracích, na nichž ještě dospával raní cestu do práce.
„Že já blbec sem se tebou zase nechal zblbnout,“ zavrčel Rampa, když opouštěl kancelář.
Než však došel do velké vily ředitelství, kde sídlilo také zvláštní oddělení, měl připravenou obhajobu jejich cesty z Bratislavy, včetně vysvětlení výchovného působení na mladého Fitipaldiho. Nebyl si však jist, jestli jeho vysvětlení zapůsobí na vedoucího zvláštního oddělení soudruha Horáka, který byl znám svou byrokratickou tupostí. Jednou ho prý jmenovali za podnik do komise, která hodnotila pionýry místní školy v jakési znalostní soutěži. Soutěž skončila ostudou a stížnostmi rodičů, protože soudruh Horák diskvalifikoval všechny pionýry, neboť jejich odpovědi přesně nesouhlasily s tím, co měl napsáno od učitelek jako příklady na lístečku.
Se soudruhem Horákem však byl v jeho kanceláři ještě jeden člověk. Představil se jako major Hoffman a s hraným úsměvem Rampu vyzval ho, aby se posadil.
„Jestlipak víte, proč jste tady?“ zeptal se.
Rampa pokrčil rameny: „Nevím.“
„Tak já vám pomůžu. Jde o slečnu Němcovou, se kterou se dobře znáte. Nemýlím se?“
Rampa se vyděsil. Okamžitě ho napadlo, že Monika spadla někde v Alpách:
„Co se s ní stalo? Je živá? Leží v nemocnici? Kde je?“ Rampa vyskočil ze židle a úzkostlivě se k Hoffmanovi naklonil.
„Nebojte se, je v pořádku,“ uklidnil Rampu Hoffman a dlouze se na Rampu zadíval.
„Zaplať pánbu,“ oddychl si Rampa. Hned se však domyslel, že se provalilo opisování zakázané literatury. Pocítil radost, že je Monika v pořádku a ohledně její a své „literální“ činnosti se rozhodl zatloukat a dělat hloupého.
„Váš vztah nebyl pouze pracovní, že? Povězte nám o slečně Němcové a o vás něco?“ vyzval Rampu Hoffman.
Rampa nejdřív vyzdvihl Moničinu spolupráci na programování účetního systému a potom pohovořil o tom, jaká je nadaná horolezkyně. Přiznal, že jsou přátelé a že spolu rádi tráví čas, protože mají stejné zájmy ve sportu a v kultuře.
„Dá se tedy říci, že jste blízcí přátelé, že ano,“ pokračoval Hoffman.
„Ano, to jsme,“ odpověděl Rampa.
„A nesvěřila se vám slečna Němcová před svým odjezdem s něčím, co byste nám měl říct?“ zeptal se Hoffman.
„Ne,“ Rampu už ten výslech začal popouzet. „Jestli něco chcete vědět, tak se zeptejte přímo jí až se vrátí, ne mě.“
„To právě nepůjde,“ Hoffman se na Rampu dlouze zadíval. „Ona se totiž už nevrátí.“
„Jak nevrátí? Co se stalo?“ Rampa znovu vyskočil ze židle, protože mu ještě nedošlo, o co se jedná.
„Slečna Němcová zůstala v Rakousku – emigrovala,“ vysvětlil Hoffman.
Rampa si až teď uvědomil, že Monika zůstala za hranicemi, že se s ní už neuvidí a že mu nic o svém rozhodnutí neřekla. Přišlo mu to hrozně líto a pak se ho zmocnil nával vzteku. Nedokázal ovládnout své emoce a naprosto nesmyslně zařval na Hoffmana:
„Proč se nevrátila! Proč se mně nevrátila! Za to můžete vy!“
„Víte soudruhu my dokážeme hodně, ale jak vidíte, každého uhlídat ještě nedokážeme,“ reagoval po chvíli na Rampův výlev Hoffman.
Rampa se posadil a zíral tupě před sebe. V místnosti se rozhostilo ticho. Po chvíli ze sebe tiše vypravil:
„Já se omlouvám, ujely mně nervy.“
„To je v pořádku soudruhu,“ řekl Hoffman a pokračoval: „Můžete jít, nemám k vám další otázky.“
Rampa jako ve snách opustil místnost. Monika se mu už nikdy neozvala.
