Článek
Rampa si začal postupně uvědomovat rozsah práce, kterou lehkomyslně slíbil dokončit do poloviny roku. O tom, že by se projekt nestihl však neuvažoval. Přesněji řečeno nenapadlo ho o tom přemýšlet. Práce ho bavila a nakazil svým zápalem i Lumíra, který však byl k termínu ukončení skeptický. A tak koncem zimy oba znovu vyrazili do Bratislavy ladit a testovat první účetní programy.
„Už som sa bála, že neprídete,“ uvítala je paní Peterková.
„To bysme vám přeci neudělali,“ ujistil ji Lumír a pokračoval:
„Něco sme vám přivezli.“
Rampa vytáhl z tašky plastový model věže Ještědu s malými plastovými pohárky po obvodu.
„Tohle je hotel nad Libercem. Postavili ho na vrcholu nejvyšší hory Ještěd.“
„No to je krásné, to naozaj tak vyzerá?“
„Ano, až na ty pohárky.“
„Ďakujem. A viete čo, tie poháriky musíme vyskúšať,“ paní Peterková odběhla do kuchyně a vrátila se s lahví domácí slivovice. Rampa a Lumír přišli do práce až druhý den.
Do ladění programů se však pustili o to více. Rozhodli se, že budou docházet do výpočetního střediska ještě večer, aby stihli zpracování svých programů třikrát denně. Mezitím jim však zbývalo dost volného času. Rampa se věnoval běhání a poznávání Bratislavy, Lumír jedné z Marik.
Postupně se začali střídat v Bratislavě i další programátoři. Z Rampy se stal automaticky vedoucí týmu a trávil hodně času na Hamru analýzou a zadáváním programátorských prací. Těšil se až na něho vyjde cesta do Bratislavy s Monikou. To se podařilo až koncem jara. Stromy v Bratislavě už odkvetly, ale zato tam bylo teplé skoro letní počasí. Jejich společný pobyt u paní Peterkové však začal poněkud nešťastně. Chvíli poté co se chystali po náročném dni v práci a pak ve vinárně ke spaní, dorazili do vedlejší místnosti „tí čo cestujú“ a byli docela hluční. Rampa Moniku zapomněl informovat o příležitostné funkci druhé místnosti. Monika byla situací značně rozčarována, zalezla do své postele a s Rampou nemluvila. „Cestujúci“ z druhého pokoje nad ránem odcestovali.
Ráno Rampu vzbudil pohyb na své posteli. Na kraji seděla Monika oděná pouze v osušce. Rampa se na ni usmál, ona se však na něho přísně podívala a řekla:
„Máš problém Rampo. Nemůžu jít s tebou do práce.“
„Tak se nezlob Moniko, já sem netušil, že zrovna dneska sem někdo přijde. Ono to není tak běžné. Paní Peterková by nás upozornila, kdyby už nespala,“ vysvětloval Rampa.
„Já se na tebe zlobit nemůžu. Ono to totiž nejde. Problém je ale v něčem jiném,“ Monika naklonila hlavu na stranu a chvíli počkala, aby vzbudila Rampovu zvědavost. Nenechala ho však hádat, protože vzápětí pokračovala:
„Nemůžu jít s tebou do práce, protože nemám v čem.“
„Jak nemám v čem?“ zeptal se udiveně Rampa.
„Ta tvoje cestujůci mi v noci ukradla šaty a všechno spodní prádlo, které jsem měla tady na židli a v koupelně.“
„No ta potvora. Co to tu bylo za lidi?“ rozčiloval se Rampa. „Co teď budeme dělat?“
„Já nic, já si du lehnout a ty si to vyřeš, když si mě přivedl do toho vašeho bezvadnýho bratislavskýho privátu!“ odpověděla Monika, ostentativně odhodila osušku na židli, zalezla do své postele a přitáhla si peřinu až ke krku.
Rampa si šel stěžovat k paní Peterkové. Ta spustila dlouho litanii, ve které se zapřísahala, že ta můra už se nesmí ani přiblížit k jejímu domu. To však můru zřejmě ani nenapadlo. A tak se musel Rampa místo do práce vypravit do Prioru koupit Monice nové spodní prádlo a něco na sebe.
„Jak seš velká?“ zeptal se jí blbě, než odešel. Dostal však jen nakvašenou odpověď:
„To bys snad už moh vědět, jak sem velká.“
A tak Rampa v Prioru k velkému pobavení prodavaček ukazoval, jak je Monika velká.
Přes nepříjemný začátek se práce a pobyt v Bratislavě oběma líbil. Rampa zrušil večerní ladění programů a místo toho Moniku seznamoval s krásami a kulturou hlavního města Slovenska. Objevili spolu také studentský klub, kde zrovna vystupoval Jarda Hutka. Jeho písničky byly v té době velmi oblíbené a jak Rampa, tak Monika většinu z nich znali ze svých studentských let. Rozhodli se zůstat v Bratislavě přes víkend a další týden dokončit všechny rozpracované programy.
Protože bylo již teplé letní počasí, vymyslel Rampa, že se pojedou o víkendu koupat na Zlaté piesky. Když šli v sobotu ráno na tramvaj uvědomil si, že nemají jízdenky. Všechny obchody a trafiky však byly zavřené, a tak Monika rozhodla, že pojedou na černo. Když však nastupovali do tramvaje padl Rampův zrak na velký odznak „Revizor dopravných podnikov“, který se vyjímal na saku pána stojícího nad schůdky vozu. Rampa pozpátku vycouval a Monika, která si odznaku nevšimla, se zmateně ohlédla, kam Rampa mizí. Vtom se však dveře zavřely, Rampa zůstal venku a Monika uvnitř. Tramvaj se prudce rozjela a Monika s hlavou otočenou za Rampou ztratila rovnováhu, hlavou prudce vrazila do břicha revizora a srazila ho k zemi. Pak mu pomáhala vstát a velmi se omlouvala. Otřesený revizor na další zastávce vystoupil.
Rampa mezitím čekal na další tramvaj. Do ní přistoupil na příští stanici revizor a začal kontrolovat. Rampa couval pomalu dozadu a tiše se ptal spolucestujících:
„Nemáte někdo jízdenku, prosím?“
Nikdo neměl. Revizor se blížil a Rampa byl už na zadní plošině. Na poslední chvíli mu jakási dívčina strčila do ruky jízdenku. Rampa si ji rychle označil. Revizor si naštěstí ničeho nevšiml a Rampa mu ji s ulehčením podal ke kontrole. Když hledal peníze, aby vyrovnal svůj dluh, vysypal všechny drobné na podlahu tramvaje. Jeho zachránkyně mu je se smíchem pomohla posbírat.
Na konečné stanici už čekala Monika.
„Tak co, zaplatils pokutu?“ uvítala ho s úsměvem.
„Ne, tady slečna mě zachránila,“ představil Rampa Monice svou novou známou. „A co ty?“
„Srazila sem ho k zemi,“ odpověděla Monika a vylíčila, jak probíhala její interakce s revizorem.
„Vy dvaja vy ste dobra kopa, však?“ komentovala Moničino vyprávění Rampova nová známá a pak se představila:
„Ja som Maja. Mám tu sraz s kámošmi a kámoškami. Príďte na nás pozrieť, budem u stánku na pláži. Máme tu aj kánoe a ak chcete možete s nami ísť na osrov.“
„Jasně, přijdem,“ odpověděla Monika. „Kanoistiku miluju.“
„To sem nevěděl, že jezdíš na kanoi?“ překvapeně pravil Rampa, když jejich nová známá odbočila z cesty na pláž za svými kamarády.
„Na kánoi sem nikdy neseděla, ale to neznamená, že nemůžu milovat kanoistiku,“ odpověděla Monika a pokračovala:
„Aspoň si to vyzkoušíme, ne?“
„Jasně už se těším,“ přitakal Rampa a byl rád, že na vysoké škole jezdil v rámci povinného tělocviku na kánoi po Vltavě.
