Článek
Jedno páteční ráno osazenstvo výpočetního střediska místo programování nakládalo zásoby jídla a pití do podnikového autobusu. Těsně před odjezdem dorazil k autobusu vytáhlý muž asketického vzezření s batohem.
„Pavlík jede s námi?“ překvapeně se zeptal Rampa.
„Jo, těš se na poradu. Vyslechneme si lekci z vědeckýho komunismu,“ potvrdil skutečnost Lumír.
Soudruh Pavlík byl jediný komunista bezmezně věřící v Leninovi a Marxovi ideje, kterého Rampa v životě poznal. Před několika lety byl prvním tajemníkem krajského výboru komunistické strany někde ve středočeském nebo jihočeském kraji. Tamějším soudruhům, kteří měli jiné zájmy než rozvíjet leninské ideje, se ho nakonec podařilo uklidit na pozici vedoucího OTŘ v uranových dolech, takže byl přímým nadřízeným Ing. Tvrdého a celého výpočetního střediska. Lidé se ho báli pro jeho údajnou nesmiřitelnost se vším, o čem si myslel, že není v souladu s jeho komunistickým přesvědčením. Byl však nesmírně pracovitý. Vytvářel nebo upravoval ohromné množství směrnic, kterými zásoboval celý podnik. Klapot psacího stroje se z jeho kanceláře neozýval jen tehdy, když vedl politická školení, která byla postrachem všech technických pracovníků.
Porada ve společenské místnosti podnikové chaty v Adršpachu však byla věcná, z velké části se týkala projektu účetnictví. Soudruh Pavlík si vzal slovo až na závěr a mluvil tentokrát nezvykle krátce. Informoval ostatní, že se stali tzv. brigádou socialistické práce a že z toho má jako vedoucí nesmírnou radost.
„Vidíš, tak nás to neminulo. Aspoň už víš, co to je BSP,“ pošeptal Lumír Rampovi.
„Jak to, že se mě nikdo neptal, jestli chci být členem?“ opáčil Rampa.
„Máš teď možnost. Zeptej se nejpovolanějšího ze všech soudruhů. Ale já bych ti to nedoporučoval,“ zasmál se šeptem Lumír.
A tak se Rampa tiše smířil s tím, že je členem BSP.
Večer dorazil ve svém trabantu Mupi, který byl domluvený s Monikou na lezení. Vytáhl z auta kromě batohu také kytaru a rychle se zapojil do všeobecné zábavy a likvidace alkoholu. Znal spoustu národních písní a brzy se k němu část posluchačů připojila. Když však změnil repertoár a spustil píseň zesměšňující traktoristu budovatele (Na traktoru sedím sám, píseň práce zazpívám .....) rozhostilo se rozpačité ticho. Mupi situaci špatně vyhodnotil a oslovil kolektiv:
„Vy tuhle písničku neznáte? Vždyť ji složil náš podnikový právník Krajčík. Naučím vás ještě jednu.“
A spustil:
„Vladimíre Iljiči,
ty náš k socialismu klíči,
kdy přijdou ty krásné chvíle,
co popsal Marx ve svým díle,
kdy přijde ten krásný čas,
co popsal Lénin a Marx, x, x, x.“
Soudruh Pavlík seděl v rohu místnosti a v přítmí Rampa jeho reakci neviděl. Zato viděl zoufalý pohled Tvrdého, který říkal jasně. „Zaražte ho! Než začne ještě něco dalšího.“
Rampa seděl vedle Mupiho, takže rychle pochopil, že zásah je na něm. Sehrál opilého a vytrhl Mupimu kytaru se slovy:
„Já vám taky něco zahraju.“ A protože uměl na kytaru jen Želvu od Olympiku spustil tu. Pak se vypotácel, s kytarou na chodbu, aby Mupi musel jít za ním. Tam mu rychle vysvětlil, kdo je přítomen.
„To sem to teda Krajčíkovi pěkně zavařil,“ řekl nešťastně Mupi.
„Hele, je to právník, tak se z toho vykecá,“ uklidňoval ho Rampa. „Já si myslím, že mu hrozí nanejvýš pokus o převýchovu na Pavlíkově politickým školení. Mně, Monice a Lumírovi zase hrozí, že nás Tvrdý seřve, že sme tě včas neinformovali.“
V tom měl Rampa pravdu.
Druhý den bylo krásné ráno, takže po snídani se chystaly jednotlivé skupinky na výlet. Mizely nenápadně z jídelny, aby se k nim nepřidal soudruh Pavlík. I Tvrdý nenápadně zmizel. Lumír zapomněl na pokoji karabiny, takže zůstali s Rampou a soudruhem Pavlíkem poslední. A stalo se samozřejmě to, čeho se báli. Soudruh Pavlík projevil zájem vyzkoušet si lezení na skalách. Lumír se mu to k Rampově překvapení nesnažil vymluvit a souhlasil, aby se k nim přidal. Vydali se tedy společně do Teplických skal. Lumír vybral jako první cestu normálku na skálu Herynek. Byla to lehká trojková cesta, ale dost vzdušná, takže na ní mohli schopnosti nového adepta o horolezectví dobře vyzkoušet. Soudruh Pavlík však oba překvapil. Nejen, že cestu vylezl s přehledem, ale bez problému také slanil. Vylezli tedy ještě tři trochu těžší cesty. Asketický Pavlík se pohyboval na skalách sice trochu pomalu, ale bezpečně a s rozmyslem.
„Vy ste už určitě někdy lezl,“ komentoval jeho výkon Rampa.
„Jen jako kluk na vesnici po stromech. V tom jsem byl v naší partě nejlepší. Ale sportuju pořád. Hlavně běhám. Každý den, když přijedu z práce bez ohledu na počasí. Pravidelnost a disciplina je velice důležitá,“ odpověděl Pavlík.
Jinak, ale komunikace vázla. Rampa a Lumír cítili, že nemají společné téma.
Na zpáteční cestě k chatě Lumír zmínil zvyk, že horolezecký nováček kupuje láhev kořalky. Pavlík na to nijak nereagoval, ale když si Rampa a Lumír připravovali v jídelně večeři, přisedl k nim Pavlík s lahví Staré myslivecké. Když dorazili ve veselé náladě ostatní členové zájezdu, měli už všichni tři láhev skoro vypitou.
„Vy ste to s ním dobře zváleli,“ oslovil Tvrdý na chodbě Rampu. „Snad na ty včerejší písně zapomene.“
„To asi jo, má nezapomenutelný zážitky z lezení,“ řekl Rampa.
„Cože, vy ste ho vytáhli na skály?“ zeptal se překvapeně Tvrdý.
„A co sme asi měli dělat, když ste všichni zdrhli? Ale řeknu ti, že je fakt šikovnej. A myslím, že je to v jádru slušnej chlap, nevím, proč se ho tak všichni bojí.“
„Možná máš pravdu Rampo, ale pamatuj si, že z blbosti se dá někdy taky hodně ublížit.“
Večer se všichni sešli u ohniště na zahradě, kde pokračovala všeobecná zábava, zpěvy a likvidace alkoholu. V průběhu večera však začalo pršet. Všichni se neradi přesouvali od ohně do společenské místnosti. Lumír si však všiml, že ve společenské místnosti je krb a navrhl, aby každý vzal trochu dřeva a v krbu se zatopilo. Všichni byli pro, dokonce i soudruh Pavlík, který pak krb zapálil. Oheň však nehořel a veškerý kouř šel do místnosti. Po několika pokusech toho přiopilá brigáda socialistické práce nechala a pokračovala v zábavě bez ohně. Zpěv se pozvolna měnil ve vytí a pak všichni usnuli.
Ráno všechny probudil vzteklý řev, který se ozýval ze společenské místnosti. To přišel správce pan Herman převzít chatu. Vůbec se mu nelíbil začouzený strop a dřevo poházené kolem krbu. Křičel cosi o idiotech a kreténech. Tím postupně přilákal rozespalé idioty a kretény do společenské místnosti, protože chtěli zvědět, co se děje. Když Rampa vešel, musel přiznat, že pan Herman má k výčitkám důvod. Společenská místnost opravdu vypadala dost zdevastovaně a páchla kouřem. Přesto se Rampa pokusil oponovat:
„Ten krb prostě neměl tah, za to my přeci nemůžem.“
„A víš proč ten krb nemá tah, ty blbe?“ zařval vztekle Herman a hned pokračoval. „Protože je elektrickej. Ten komín je zazděnej a tady dole byla elektrická imitace ohně, kterou jste vy idioti spálili.“
„Aha,“ řekl Rampa a zatvářil se jak nejblbněji uměl.
Situaci zachránil Pavlík. Přistoupil k Hermanovi a řekl:
„To je moje vina soudruhu vedoucí. Já sám jsem to dřevo v krbu včera zapálil. Nevěděl jsem, že ten krb je na elektřinu. Ono to nebylo večer vidět. Pošlete mi účet za opravu a já to zaplatím.“
Herman se okamžitě zklidnil a pravil.
„Ne, to je moje chyba soudruhu Pavlíku, měl jsem vás na to upozornit. Na drobné opravy máme fond, to se zaplatí z toho. Když tady byli soudruzi ze šachty, tak to tu taky pěkně zřídili. S tím se tak trochu počítá. Ale musím říct, že vy z výpočetky ste teda lepší.“
