Článek
Chalupa na Hamru přestala časem výpočetnímu středisku vyhovovat, a proto se přestěhovalo do vily na břehu jezera ve Stráži. Děrovna a ekonomický úsek, kam bylo potřeba často zajít, však zůstaly ve tři kilometry vzdáleném Hamru. Potíž byla v tom, že ty tři kilometry vedly přes prostor obsazený sovětskou armádou. Pracovníci výpočetky proto chodili na náměstí, kde čekali na autobus do Hamru.
„Zkusíme projít přes sovětský kasárny,“ oslovil jednou Lumír Rampu, když opouštěli se služebními taškami označenými velkými bílými číslicemi vilu výpočetního střediska.
„Ses zbláznil,“ oponoval Rampa. „Až přijdem k bráně, tak nás samopalem poženou zpátky.“
„No tak si vyzkoušíš na vlastní kůži, jak vypadá československo-sovětský přátelství. Hele je to kousek, tak nás to moc nezdrží. Ale třeba projdem, co ty víš, dyš to nikdo eště nezkusil.“
Rampa věděl, že Lumírovi nemá cenu oponovat, tak s ním vykročil směrem k sovětským kasárnám.
První koridor, kde stály nové budovy pro důstojníky, byl volně přístupný. Za ním však byl vysoký plot a velká brána ozdobená sovětskými státními znaky. U brány stál voják se samopalem.
„Tak vidíš tady končíme,“ povzdychl Rampa.
Vtom však vyšel z vedlejší branky jakýsi velitel oprýmkovaný shora dolů vyznamenáními. Voják srazil paty a zasalutoval. Velitel vykročil k oběma chlapům s otázkou v očích. Rampa ho však předběhl a blbě se zeptal:
„Gorod Gamr tam?“ přitom mávl rukou směrem k bráně.
„Da,“ pravil velitel a ukázal rukou stejným směrem. Pak pokračoval k důstojnickým bytovkám. Rampa a Lumír udělali několik kroků, voják v bráně srazil paty, vypjal hruď, zasalutoval a otevřel branku pro pěší. Oba se během chvilky octli uvnitř.
„Ty vole, jak se dostanem na druhý straně ven, dyť je to všechno voplocený třímetrovým plotem?“ strachoval se Rampa.
„To teď neřeš a poď,“ odpověděl Lumír.
Oba se ocitli v prostoru, kde žili obyčejní vojáci. Mezi stromy byly vykopány zemljanky, v nichž vojáci přespávali. Většina z nich byla venku, posedávali na kmenech poražených stromů u doutnajících ohnišť a zvědavě si procházející dvojici prohlíželi. Neodvážili se však k nim přiblížit, naopak uctivě jim uhýbali z cesty. Bylo vidět, že na civily to nejsou ani trochu zvyklí. Po několika minutách se Rampa s Lumírem dostali k třetímu koridoru, kde byla zaparkovaná těžká vojenská technika. Prostor byl obehnán vysokým plotem. V jednom místě byla malá branka, kterou střežil mohutný Mongol s dlouhým nožem za pasem. Když chlapi přišli blíž, vytřeštil na ně překvapeně své šikmé oči, dávajíc tímto způsobem najevo že civily tady vidí poprvé. Pak se podíval na jejich služební tašky s velkými čísly, bez řečí zasalutoval a otevřel jim branku do třetího koridoru.
„Ty vole, tak tohle je fakt blbý,“ zašeptal Lumír, když procházeli mezi obrovskými Zily, na nichž byly umístěny rakety. Rampa vyděšeně mlčel. Oba tiše postupovali dál. „Zpátky nemůžem, to by bylo nápadný, musíme nějak opustit koridor na vopačný straně,“ šeptal dál Lumír.
„Jestli nás tady objeví někdo vodpovědnej, tak nás nejdřív zastřelí a pak teprv budou zjišťovat, co tady děláme,“ dodával mu optimismus Rampa.
Plot kolem vnitřního koridoru byl sice vysoký a nahoře opatřený ostnatým drátem, ale s terénními nerovnostmi si Sovětská armáda naštěstí nelámala hlavu. A tak se na druhé straně chlapi snadno proplazili ven, jen se při tom trochu ušpinili. Plot vnějšího koridoru byl o pár desítek metrů dál a bylo v něm několik průchodů, kterými sovětští vojáci chodili kšeftovat s místními. „Vidíš, šlo to jak na drátku,“ prohlásil Lumír, když pohodlně prošli velkou dírou v druhém plotě. Za chvíli už oba šťastlivci v děrovně ukládli do svých tašek balíky štítků s naděrovanými programy a daty. „Zpátky radši pojedem autobusem, že?“ otázal se Lumír Rampy. Ten se jen ušklíbl nad zbytečně položenou otázku.
Rampa se však pokusil zjednodušit cestu do Hamru legálním způsobem. Kolem vily výpočetního střediska totiž jezdily autobusy z vyluhovacího pole. Rampa se proto vypravil na ČSAD s žádostí, aby byla u výpočetního střediska zřízena zastávka. Přestože měl žádost potvrzenou z personálního, ČSAD zřízení zastávky tvrdošíjně odmítalo. A tak pracovníky výpočetky šlapající pěšky po zablácené silnici k náměstí pokaždé předjížděly autobusy se zaměstnanci vyluhováku.
„Tak tady mám další vyjádření z ČSAD,“ rozčiloval se jednou Rampa v kanceláři. „Změna jízdního řádu nepřipadá v úvahu, protože středisko výpočetní techniky je na požadované lokalitě umístěno přechodně, než bude postavena nová budova ředitelství,“ citoval Rampa z dopisu, který držel v ruce. „A my budem chodit pěšky na náměstí ještě dva roky, vždyť na stavbě eště není ani kopnuto!“
„Vím, jak zařídit autobusovou zastávku od zejtra,“ prohodil tajuplně Lumír. „Ale musel bys mi trochu pomoct.“ Rampa se na Lumíra překvapeně podíval, ale ten ho vyzval, aby se na nic neptal a následoval ho na dvorek, kde pospával v zaparkovaném barkasu řidič Fitipaldi.
„Zajeď s náma za město, tam jak jsou ty garáže ČSAD,“ poručil Lumír Fitimu.“Tady mě vysaď, vobjeď to po tamhletý cestě dozadu a tam počkej,“ přidal Lumír další instrukci, když dojeli před ČSAD.
„Co to zas Lumír vymyslel?“ přemýšlel v duchu Rampa. Pochopil to po chvilce čekání, když spatřil Lumíra na druhé straně plotu, jak za sebou vláčí modrobílé označení zastávky autobusu na dvou dlouhých žlutých tyčích. Opatrný transport přes plot do Barkase za pomoci Fitiho bylo dílo okamžiku a za několik minut již všichni tři instalovali zastávku před vilou výpočetního střediska.
„Dneska jedem autobusem,“ oslovil Lumír své spolupracovníky při odchodu z práce. Když řidič autobusu uviděl novou zastávku a houf čekajících cestujících, překvapeně zatavil. Od té doby autobusy z vyluhováku stavěly u výpočetního střediska v obou směrech pravidelně.
