Článek
Před tím, než se Rampa ve své pražské garsonce uložil ke spánku, podíval se zběžně do diáře v mobilu. Na obrazovce se objevila událost „Višňový sad“. Rampa usnul s příjemnou představou zítřejšího setkání s kamarády v restauraci Růžový sad. Scházeli se tam nepravidelně jednou za dva měsíce bývalí účastníci hvězdicových dálkových pochodů na Křivoklát, aby zavzpomínali na staré časy, probrali světové události a naplánovali nějaký nový společný výlet.
Rampa z práce nespěchal, věděl, že se kamarádi scházejí v rohové restauraci U růžového sadu na Náměstí Jiřího z Poděbrad kolem šesté hodiny. Když krátce po šesté dorazil, nebyl v restauraci z kamarádů nikdo. „Dneska sem tu první,“ pochválil se a sedl si na své oblíbené místo u velkého stolu v rohu místnosti. Číšník mu bez optání donesl pivo, Rampa se napil a hádal, kdo přijde první. Nikdo však nepřicházel a sklenice před Rampou se pomalu vyprazdňovala.
Vtom zazvonil mobil. „Kde seš?“ ozvala se v mobilu Dáša. „Kde bych byl, v Praze,“ odpověděl Rampa. „Tak dělej, já tady už stojím před divadlem,“ pokračovala Dáša.
„Před jakým divadlem?“ zeptal se Rampa. „Tak to se mi snad jenom zdá, eště sem ti říkala, zapiš si to do kalendáře. Vinohradský divadlo Višňový sad. Tak já jedu za tebou z Liberce do Prahy do divadla a ty na to prostě zapomeneš,“ Dáša se dostávala do varu a zvyšovala do telefonu hlas. „Ty seš už s tý práce úplně zblblej. Jednou za život naplánuju divadlo v Praze a teď tam pudu sama,“ Dáša už vztekle křičela.
„Aha, Višňový sad, proto tu nikdo není,“ pochopil Rampa situaci, když se znovu rozhlédl po poloprázdné hospodě u Růžového sadu. Duchapřítomně však Dáše odpověděl: „Klídek, klídek, sem na cestě, měli sme v práci nějakej problém, tak jedu přímo z práce. Za čtvrt hoďky sem tam.“
S prvním zvoněním dorazil zpocený Rampa s notebookem přes rameno před Vinohradské divadlo, kde u vstupu nervózně stepovala Dáša. „Ty ale vypadáš,“ zakroutila Dáša znechuceně hlavou a rychle utřela Rampovi kapesníkem zpocené čelo. Pak oba zmizeli ve dveřích Vinohradského divadla.
