Článek
Rampa koupil dva lístky do Naivního divadla na premiéru Máchova Máje. Monika Naivní divadlo milovala a viděla už snad všechna představení. Tentokrát však k Rampovu velkému zklamání odmítla:
„Rampo, hrozně ráda bych s tebou šla, ale tenhle týden nemůžu, mám moc práce a musím ji dodělat.“
Rampa se překvapeně zeptal:
„Co máš za práci? Nemůžu ti s tím pomoct?“
„To ti nemůžu říct,“ Monika se rozhlédla kolem, jestli je někdo neposlouchá. „A pomoct mi taky nemůžeš.“
„Určitě?“ zeptal se Rampa.
Monika se na Rampu podívala a chvíli se zamyslela. Pak řekla:
„Ledaže bys někde sehnal psací stroj. Potřebuju něco přepsat.“
„To není problém, dědeček má krásný psací stroj se širokým válcem. Psal jsem na něm diplomku.“
„Hm,“ Monika se zamyslela a pak vzala Rampu za ruku a podívala se mu do očí:
„Je tu ale ještě jeden problém. Nikdo by se to nesměl dozvědět. Ani Lumír. Prostě nikdo.“
„Ty Lumírovi nevěříš?“ zeptal se Rampa.
„To ne, ale čím míň lidí to ví, tím líp. Asis už pochopil o co jde. Přepisuju zakázanou literaturu.“
„Co konkrétně?“ zeptal se Rampa.
„Teď opisuju Orwelovu 1984. Je to hrozně dlouhý.“
„To je senzace, mám doma jeho Farmu zvířat a tohle si rád přečtu taky.“
„Ty máš Farmu zvířat! Tak to mi ji pučíš.“
„Jasně, ale je to v angličtině.“
„Aha,“ řekla Monika zklamaně. „Tak to je mi platný jak mrtvýmu zimník.“
„Moniko, divadlo ale stihnem, když ti pomůžu a když už jsem koupil lístky?“
„To asi jo,“ odpověděla a usmála se.
Monika večer Rampovi přinesla část románu napsanou strojem na tenkém papíře, kopíráky a svazek slabých kancelářských papírů.
„Dělej šest kopií, víc to nejde, nebylo by to čitelný.“
Rampa se nadšeně pustil do práce a skončil až nad ránem. V ranním autobuse zaspal a dojel až na konečnou na vyluhovací pole 7. Do práce přišel o půl deváté.
„Zaspal jsem v autobuse a dojel až na vyluhovák,“ omluvil se dr. Jiříčkovi.
„Aaa v Liberci byl mejdan,“ komentoval jeho pozdní příchod Jiříček.
„Jo,“ zalhal Rampa.
„Tak se di nahoru trochu vzpamatovat,“ doporučil mu Jiříček. Tyto situace se v podniku občas tolerovaly.
Rampa byl večer v divadle jak po mejdanu. Měli s Monikou místa na společném sedadle uprostřed první řady a Rampa po dosednutí okamžitě usnul jako špalek. Probudil se během představení šestkrát. Čtyřikrát po úporném šťouchání Moniky a dvakrát po vyčítavém pohledu paní Synkové, která hrála jednu z hlavních rolí.
„Tak eště s tebou někdy půjdu do divadla,“ komentovala jeho společenské selhání cestou domů Monika.
„Kdybys aspoň nekoupil lístky do první řady! Kdyby mě tu už všichni neznali! Kdyby to nebyla premiéra. Ti herci si teď myslí, že se jim to nepovedlo. Synková se na tebe stále zklamaně dívala.“
„No snad nespali všichni diváci,“ snažil se zmírnit problém Rampa.
„Ne nikdo nespal, jenom Rampa v první řadě. Ostatním se to moc líbilo. Kdybych tě nechala, tak by tě neprobudil ani závěrečnej potlesk a chrápal bys tam do teď!“ dostávala se do varu Monika.
„Promiň Moniko, já jsem včera až do rána psal něco na stroji, tak sem byl dneska takovej nespolečenskej.“
Monika se zastavila, podívala se na Rampu a pak se mu vrhla kolem krku. „Promiň Rampo,“ šeptala mu do ucha. „Promiň. Ty můžeš všechno, třeba i spát v divadle na jevišti a já se ne tebe už nebudu zlobit.“
