Článek
Lumír přijel časně ráno pro Rampu na své Jawě. Cesta do nové práce vedla přes kopec prudkými zatáčkami, ve kterých Lumír motocykl nakláněl a Rampa, který jel na motorce po prvé, se snažil náklony vyvažovat nakláněním na druhou stranu, takže Lumír měl co dělat, aby oba neskončili v lese. Lumír však byl zkušený motocyklista, který vozil na vysoké škole na svém stroji polovinu dívčí koleje, takže byl zvyklý, že se jeho spolujezdkyně často chovaly neobvykle. Dojeli proto bez nehody před velkou zeleně natřenou chalupu v Hamru na Jezeře. Lumír postavil Jawu na stojánek, zamkl řízení a s helmou v ruce vykročil k chalupě.
„Kam jdeš?“ zeptal se Rampa, který zůstal stát u motorky.
„Tady budem pracovat, vole,“ odpověděl Lumír a chystal se stoupat po schodech k chalupě.
Rampa ho doběhl a chytil za rameno.
„To jako myslíš vážně?“ představoval si výpočetní středisko poněkud jinak.
„No jasně, počítač přijde až za rok, tak výpočetka zatím sedí tady. Podívej se na tu krásu. Támhle za těmi stromy je jezero a ty lesy kolem. Za první republiky to byla nejoblíbenější rekreační oblast liberecké a pražské smetánky. Jezdil sem dokonce i ……….“
Lumírovo líčení bylo přehlušeno burácející Tatrou s vlekem vezoucí plně naložený náklad uranového písku.
„A hlavně to ticho,“ přerušil sarkasticky Lumíra Rampa, když Tatra zmizela mezi chalupami.
„Nekecej, představím tě šéfovi,“ Lumír vtáhl Rampu do tmavé chodby.
Ing. Tvrdý vysoký černovlasý muž sportovního vzeřzení Rampu přátelsky přivítal. Představil mu druhého obyvatele kanceláře hubeného plešatého vedoucího analytika dr. Jiříčka. Vysvětlil, co už Rampa věděl, že výkonný německý počítač řady JSEP (jednotný systém elektronických počítačů) je naplánován cca za dva roky a že zaměstnanci výpočetního střediska do té doby musí vytvořit příslušné programy. Debata se na rozdíl od vysoké školy za chvíli stočila k problematice programování a technických vlastností nového počítače. Ing. Tvrdý pak propustil Rampu a Lumíra se slovy:
„Chlapi, zajděte si na osobní, je to ve velké vile nad námi. Pak si můžete zajít na oběd do Jezerky. Po obědě vás představím ostatním kolegům.“
Restaurace Jezerka se nacházela v krásné prvorepublikové dřevěné budově u břehu jezera. Rampa s Lumírem se usadili u okna s výhledem na vodu. Lumír neskrýval své nadšení, které pozvolna přecházelo i na Rampu.
Po obědě vyrazili zpět do výpočetního střediska, ale vedoucí i analytik byli někde pryč. Vstoupili proto do vedlejší kanceláře, kde zastihli čtyři mladíky, kteří stáli kolem kancelářského stolu uprostřed místnosti a drželi v rukou dlouhá celuloidová pravítka. Vypadalo to, že jsou jejich příchodem nepříjemně vyrušeni. Lumír se ujal slova:
„Zdravím pánové, my jsme vaši noví kolegové, experti na programovací jazyk PL1, o jehož existenci jsme se teprve před dvěma hodinama dověděli od vašich šéfů.“
Pak došlo k představování expertů a zjištění, že o programování v PL1 zatím nikdo nic neví. Rampu mezitím zaujala kresba na kancelářském stole, která silně připomínala hokejové hřiště. K jeho překvapení po stole běhalo zmateně několik mravenců. Na dotaz se mu dostalo vysvětlení od mladíka jménem Ivan:
„To je mravencová. Hraje se ve čtyřech nebo ve dvou. Účelem hry je dostat pobíhajícího mravence do soupeřevi branky. K tomu slouží tato pravítka,“ Ivan udeřil pravítkem o stůl těsně vedle pobíhajícího mravence. „Vidíte, že proud vzduchu odfoukne mravence požadovaným směrem. K tomu, abych mravence dopravil dál, než soupeř musím udeřit co nejblíž k němu. Mravenec ale pobíhá, takže to není tak jednoduché. Zkuste si to, kolego,“ podal své pravítko Rampovi. Ten přistoupil ke stolu, několikrát pravítkem prudce pohnul, jak sledoval pohyb mravence a pak prudkým úderem nešťastného mravence rozmázl po stole.
„Vidíte, že to není tak jednoduché. Fauloval jste kolego. Teď se bude vhazovat tady,“ poklepal na střed jednoho z namalovaných kruhů „poblíž vaší branky. Pravidla jsou podobná jako v hokeji. Ale na rozdíl od hokeje se hraje s více mravenci. Teď právě řešíme úlohu optimalizace počtu mravenců podle plochy hřiště.“
„To musíte mít velkou spotřebu mravenců. Kde je chytáte?“ zeptal se Lumír.
Další z mladíků ukázal mlčky směrem k oknu. Mezi podlahou a oknem proudil nepřetržitý zástup.
„Tak abychom to taky zkusili, ne?“ podíval se Lumír vyzývavě na Rampu.
„Jasně, nováčci proti mazákům,“ nadšeně souhlasil Ivan.
Za chvíli se z kanceláře programátorů ozývalo nepravidelné práskání celuloidových pravítek. To přerušil až příchod vedoucího analytika:
„To vás to blbci eště nepřestalo bavit? Jo pardon, vy zaučujete nováčky. Takže končíme pánové a vy dva pojďte se mnou,“ ukázal na Rampu a Lumíra. „Ukážu vám, kde budete sedět.“
Dr. Jiříček vystoupal po úzkém schodišti do podkroví a otevřel dveře do podkrovní místnosti. Byla vybavena dvěma kancelářskýmy stoly, židlemi a křesly z ohýbaného dřeva. Nad každým stolem visela malá knihovnička. Místnost byla dost tmavá, protože měla jen střešní okno.
„Žádná sláva to není, ale budete tu mít aspoň klid ke studiu. Přinesu vám něco ke čtení,“ pravil dr. Jiříček a dupal po dřevěných schodech dolů. Po chvíli se vrátil s náručí manuálů a knih. Jednu z nich položil na stůl.
„Tohle je učebnice PL1, jediná, která existuje v češtině, tak mi ji nezničte. A tady jsem ji ještě nechal okopírovat, takže se do toho od zítřka můžete pustit. Když něco budete potřebovat, přijďte za mnou.“
Rampa si po jeho odchodu otevřel učebnici, zatímco Lumír si sedl do křesla a natáhl si nohy a zavřel oči. Po chvíli pronesl:
„Zatím dobrý, ne?“
„Jo.“ odpověděl roztržitě Rampa, který byl již zahloubán do učebnice PL1. Po chvíli oznámil:
„Syntaxe je podobná Algolu, ale zdá se, že to bude mít hodně zajímavejch možností, jak pracovat se souborama.“
