Článek
Rampa seděl dlouho do noci v dědečkově obývacím pokoji. Nebyl však zabrán do četby starých knih, které zaplňovaly dvě velké knihovny z tmavého masivního dřeva. Na pracovním stole měl rozloženou svou diplomovou práci, kterou před necelým měsícem úspěšně obhájil v Praze. Tvářil se nad ní nevesele, dalo by se říci přímo nešťastně. Myšlenka, kterou po úspěšné obhajobě vytlačil z hlavy, se totiž vrátila s plnou naléhavostí. Čím dál tím víc si uvědomoval, že jeho metoda modelování elektrických obvodů na číslicovém počítači bude narážet na takové problémy s okrajovými podmínkami soustavy rovnic, že pro větší obvody bude těžko použitelná.
„Celá ta práce je na hovno,“ přemýšlel. „Profesor Brixin na to dříve nebo později přijde. Měl bych mu hned za tepla vysvětlit, že bude lépe zabývat se standardními numerickými metodami řešení soustavy rovnic. Ale jak mu to říct? Nebo to nechat na později? Ale profesor diplomku už určitě četl a na rozdíl od zkušební komise, kde nebyli žádní matematici, mu problematika okrajových podmínek rychle dojde.“
Problém byl v tom, že vedoucí jeho diplomové práce docent Žoužela domluvil Rampovi místo asistenta na Vysoké škole v Liberci právě kvůli tomu, aby zde mohl pokračovat ve zdokonalení své výpočetní metody.
Druhý den ráno před desátou hodinou seděl Rampa na sekretariátě katedry počítačů a snažil se tvářit suverénně. Starší nevýrazná sekretářka již oznámila profesorovi jeho příchod. Pak se rozsvítilo na jejím velkém telefonu jakési světélko a Rampa byl vyzván, aby šel dál. Profesor Brixin byl postarší muž s nápadně kulatým růžolícím obličejem. Když Rampa vstoupil, zvedl se zpoza objemného stolu plném jakýchsi brožur a papírů.
„Pojďte dál soudruhu inženýre a posaďte se,“ napřáhl růžovou ruku k Rampovi. Rampa se posadil na jednu ze židlí, která stály kolem konferenčního stolu přiraženého čelem k pracovnímu stolu profesora. „Jak dlouho jste členem KSČ soudruhu?“ vypálil profesor na Rampu nečekanou otázku.
„Nejsem v KSČ,“ odpověděl Rampa a znejistěl.
Profesor se na Rampu pátravě zadíval a po chvíli pokračoval: „No dobrá, nebojte se, něco s tím uděláme. Máme na vás dobré reference z vaší fakulty. Ale to víte nepůjde to tak rychle. Budete se napřed muset trochu angažovat v naší fakultní pobočce SSM a pak bych vám našel nějakou šikovnou funkci v ROH. Jste mladej, šikovnej, nepochybuju, že se všude osvědčíte. Pak nebude s vaším přijetím do KSČ problém.“
Rampa v té chvíli neměl odvahu ani čas vysvětlit, že není ani členem SSM, neboť profesor pokračoval v dlouhém monologu. V něm obsáhle vysvětlil, jak příkladně plní vysoká škola závěry jakéhosi sjezdu KSČ a závěrem vyjádřil přesvědčení, že Rampa se bude na těchto aktivitách v budoucnosti angažovaně podílet.
„Takže v pondělí, soudruhu inženýre,“ rozloučil se profesor po půlhodinovém monologu s Rampou.
Rampa se vypotácel z profesorovi pracovny.
„V šest v práci soudružko,“ rozloučil se se sekretářkou.
„Stačí, když přijdete na půl devátou,“ odpověděla poněkud překvapeně.
Rampa doma pečlivě založil svou diplomku a Numerické metody matematiky do knihovny vedle dvoudílné švabachem napsané publikace Divy světa, otevřel lahev červeného vína, kterou našel ve spíži, zapadl do dědečkova hlubokého křesla a působil dojmem, že se hluboce zamyslel. To však nebyla vůbec pravda, protože ve skutečnosti nemyslel na nic. Bylo mu ale jasné, že jeho vysokoškolská kariéra, která měla začít v pondělí, skončila dřív, než začala.
Večer se Rampa vypravil k Černému koňovi a doufal, že tam bude Lumír. Byl tam.
„Nazdar docente.“ přivítal ho sarkasticky.
„Ty vole,“ Rampa dosedl vedle něj a posunkem požádal číšníka o pivo.
Lumír okamžitě pochopil, že něco neproběhlo podle Rampova očekávání a tázavě se na Rampu podíval.
Rampa pak vylíčil průběh svého rozhovoru s profesorem Brixinem a pokračoval:
„Já teď nevim, co mám dělat. Žoužela příští týden nastupuje do Tesly, kde zakládá nové vývojové oddělení a počítá, že já s nima budu spolupracovat ze strany vysoký školy. No ale já k tomu komunistickýmu debilovi prostě jít nemůžu. To by brzo skončilo špatně. Se mnou. Asi budu muset jít za Žouželou a vysvětlit mu, že si s Brixinem nebudu rozumět. On ale už nemá v tom novým vývoji v Tesle místo.“
„Žoužela tě rád vezme místo Jirky nebo Ivana, protože tvé diplomky si cení nejvíc,“ namítl Lumír.
„Ty vole diplomku mi ani nepřipomínej, okrajový podmínky těch mejch rovnic sou pěknej průser. Myslím, že to nedám nikdy dohromady. A nikdo jinej taky. Včera jsem o tom ještě přemejšlel a myslím si, že je to slepá cesta. Nejradši bych se na všechno vykašlal.“
„No tak to udělej,“ Lumír se naklonil k Rampovi: „U nás stále ještě hledaj lidi. Stačí jen říct a v pondělí nastupujem spolu. To by bylo bezvadný. Přijde tam úplně nová mašina, nejlepší v tomhle kraji. Ty se svojí hlavou se tam vyřádíš.“
Rampa se napil piva a odmítavě zavrtěl hlavou:
„Dyť víš, že chci dělat technický výpočty, a ne nějakou ekonomiku podniku. Sčítat a odčítat náklady a výnosy nebo vytěženej uran.“
Ale Lumír pokračoval jako by ho neslyšel:
„Člověče uranový doly sou kousek od Horních skal, mohli bysme tam po práci jezdit lízt. Dělá se vod šesti a ve dvě jedeš na skály. Hele před měsícem sme spolu byli v Tatrách. Tys byl nadšenej. Do Českýho ráje je to taky kousek. A ty bys chtěl sedět po večerech na vysoký škole na schůzích SSM, ROH, SČSP, BSP nebo PSVZ?“
„Co je to SČSP a BSP?“ zeptal se Rampa.
„No vidíš, ty tam vůbec nastoupit nemůžeš. To je totiž úplně jiná vysoká škola než naše fakulta v Praze. V Dejvicích ještě působí parta poblázněnejch vědců, který si možná ani nevšimli, že tu už pět let máme sovětskou armádu. A Žoužela je jeden z nich. Ale tady se dělá politika a ne věda, vole. A jestli si myslíš, že Žouželu nechaj v Tesle dělat jenom vědu, tak jak to dělal v Praze, tak to se teda mejlíš.“
Krátce před půlnocí se Rampa vracel na vratkých nohou domů pevně rozhodnut, přidat se v pondělí k Lumírovi a nastoupit do výpočetního střediska uranových dolů.
