Článek
Po několika týdnech v Bratislavě dokončili naši programátoři programování výkazů pro Bártu. Před vánocemi již seděli na bratislavském letišti a čekali na odlet letadla do Prahy. Rampa zprvu nechtěl letadlem letět. Připomínal Lumírovi leteckého dispečera, se kterým před týdnem popíjeli do pozdních nočních hodin U Františkánů. O půlnoci se s nimi rozloučil s tím, že musí na šestou do práce a odpotácel se domů. Lumír však jako vždy Rampovy obavy rozptýlil:
„Dispečer je důležitej při přistání a my vodlítáme. Sem stejně přiletěj tak 4 letadla za den, tak co by se asi tak mohlo stát. Pilot je důležitej vole, pilot!“
Při přistávání v Praze se však pilot netrefil na přistávací dráhu. Když se okolo okének již míhaly sloupy vysokého, napětí motory Iljušinu prudce zavyly, zrychlení zatlačilo cestující do sedadel, letadlo se zvedlo, prudce naklonilo na pravé křídlo a vyděšený Rampa pozoroval vytřeštěným zrakem z okénka letištní budovu, která se zdála být nebezpečně blízko. Letadlo opsalo kolem budovy velký oblouk a pak přistálo na jiné dráze. Nikdo cestujícím nic neřekl, všichni neklidně poposedávali a dohadovali se, co se stalo. Rampa se přel s Lumírem, jestli to byla chyba dispečera, nebo pilota. Po půlhodině bylo konečně zbloudilé letadlo nalezeno a autobus odvezl cestující do letištní budovy.
Po novém roce si zavolal Rampu, Lumíra a oba jejich vedoucí náměstek. Velmi ocenil zpracování výkazů pro Bártu a pak se zadíval zkoumavě na Rampu:
„Měl bych tady pro vás další úkol chlapi. Potřebujem naprogramovat účetnictví.“
„Jestli dostanem takovou analýzu jako nám dal Bárta, tak by to neměl bejt problém,“ reagoval Rampa.
„Tohle je soudruh Filip, náš nový vedoucí účtárny a analýzu má pro vás už připravenou,“ představil náměstek dosud neznámého staršího člověka, který zatím mlčky seděl u stolu.
„Částečně připravenou pane náměstku, částečně připravenou,“ opravil náměstka Filip.
Rampovi se pan Filip hned zalíbil tím, že náměstka neoslovoval soudruhu.
„Dobrá chlapi, ale máme tu jeden problém. Potřeboval bych, aby se ten program rozběhl od poloviny roku. Co vy na to, je to možný?“
„Analýzu dopíšu do měsíce a mezitím se už dá programovat,“ odpověděl pan Filip.
„Já myslím, že do léta to nebude problém,“ prohlásil Rampa.
Dr. Jiříček se na Rampu vyděšeně podíval, pak se podíval na Ing. Tvrdého, ale když se Tvrdý neozval, mlčel a tiše obrátil oči ke stropu.
„Tak se do toho chlapi pusťte a když něco budete potřebovat, dejte mi hned vědět,“ ukončil schůzku náměstek.
„Ty ses úplně zbláznil!“ vyvalil Jiříček na Rampu oči a zaťukal si na hlavu, když opustili náměstkovu pracovnu.
„Víš jak dlouho se dělaj takovýhle projekty? Tohle nejsou Bártovy výkazy, to je účetní systém pro podnik, kterej má pět tisíc zaměstnanců.“ Jiříček byl zkušený analytik z PVT, takže na rozdíl od Rampy, který přezíravě ignoroval jediný semestr účetnictví na vysoké škole, o účetním systému něco věděl.
„Klídek Pavle, však oni se neposerou, když to v létě nebude. Osobně si myslím, že náměstek s tím ve skutečnosti ani moc nepočítá,“ vložil se do hovoru Tvrdý.
„Prosím tě, co víš o té Filipově analýze. Vždyť s ji neviděl. To bude nějakej blábol a chci vidět, co podle toho tady chlapi stvořej,“ pokračoval Jiříček.
„Já ti něco povím Pavle. Tenhle Filip tady v tom bordelu konečně zavedl pořádek. Ty nevíš, co se na účtárně dělo, když ji vedla ta mladá Procházková. Ta sice měla plnou hubu keců, založila tam brigádu socialistický práce, ale víš, co ty slepice dělaly, když nějakýmu dokladu nerozuměly a neuměly ho zaúčtovat? Hodily ho do koše, prostě se na něj vykašlaly. Byl z toho pak hroznej průser, různý penále a pokuty se platily na všechny strany, generální se hrozně nasral a sám přivedl tohodle Filipa, kterej dělal někde v Liberci pomocnýho účetního, protože ho po osmašedesátým vyhodili z funkce ekonoma. A ten je tady za půl roku postavil do latě.“
„Jo tak ten projekt je jeho nápad?“ zeptal se Jiříček.
„To si piš. A já si myslím, že ví, co dělá,“ ukončil diskuzi Tvrdý.
Rampa se na několik hodin týdně nastěhoval k panu Filipovi do kanceláře a seznamoval se s analýzou účetního systému. Ve zbývajícím čase se sám prokousával analýzou a novými pojmy, o kterých dosud neslyšel. Časem pochopil, co je primanota, účetní osnova, hlavní kniha, rozvaha a výsledovka. Z Filipa se vyklubal špičkový ekonom, který Rampovi vysvětlil, že dobře navržený účetní systém je vlastně model podniku, ze kterého se dá vyčíst o podniku úplně všechno až do posledního detailu.
Když si Rampa jednou prohlížel účetní osnovu zaujala ho položka Píce pro velbloudy. Při příští konzultaci se na ní s lehkým sarkasmem Filipa zeptal:
„Zdá se mi, že model podniku ještě nemáte úplně vyladěný. Nebo se chystá nějaká inovace a uran budou do úpravny vozit velbloudi?“
Pan Filip se zasmál:
„Tak to vididíte. Vzorem naší chemické těžby je těžba na Sibiři a v Mongolsku tam asi ty velbloudy opravdu na něco používají. Ty slepice prostě jen bezhlavě přeložily jejich účetní osnovu. Takovejch věcí tady ještě bude. Čeká mě s tím hodně práce, a právě proto potřebuju, aby tu mechanickou část převzal počítač. Ale pamatujte si mladý muži, účetní osnova se během účetního roku nesmí měnit. Ale tu Píci pro velbloudy klidně vyhoďte už teď, tam bude nula.“
Lumír mezitím ostatní kolegy pilně seznamoval s programováním a s praktickými zkušenostmi z Bratislavy. Mravencová se už nehrála, místo toho se konaly porady, které byly často zpříjemněny lahví Staré myslivecké. Z Moniky se vyklubala nejen nadaná programátorka, ale také velmi příjemná a inteligentní společnice. Zejména Rampa si ji velmi oblíbil a začal s Monikou záhy navštěvovat Naivní divadlo, kde byla Monika častým hostem.
Lumír si mezitím vymyslel, že si zpříjemní cestu z práce jízdou na lyžích. Vzal si proto do práce běžky a při zpáteční cestě vystoupil z autobusu pod Ještědem. Rampovi se jako obvykle Lumírův nápad nezamlouval. Druhý den se Lumír přišoural do práce s naraženou kostrčí.
„Tak to vidíš vole, běžky patřej do Jizerek, na Ještěd se chodí se sjezdovkama,“ komentoval jeho stav Rampa. Lumír si postavil židli na stůl, aby mohl pracovat ve stoje.
„Co tady blbneš?“ zeptala se Lumíra Monika, která právě přišla za Rampou do jejich podkrovní kanceláře.
„Měl takovej blbej nápad a teď si nemůže sednout. Jen se pochlub Hanči,“ vyzval Rampa Lumíra.
Monika však Rampův názor nesdílela:
„Nebylo by špatný běžky upravit pro sjezd, myslím upevnit nějak patu, aby se s nima mohlo na sjezdovku.“
Rampa se zamyslel. Monice chtěl zaimponovat, ale představa sjíždění prudké sjezdovky v nízkých běžeckých botách se mu vůbec nelíbila. Monika už ho trochu znala, tak se posadila do křesla a mlčky čekala co z něho vypadne. Lumír a jeho kostrč neměli o debatu momentálně zájem. Rampa po chvíli zvolal:
„Jo, kurcky, to je vono!“ a vyšel z kanceláře. Monika se za ním nechápavě podívala.
„Náš Rampič zase dostal jeden ze svejch hovězích nápadů. Tak se na to připrav,“ komentoval Rampův odchod Lumír.
Rampa obešel své kolegy a vyžebral od nich dvoje staré lyže s kandahárem. Své vlastní snesl večer z půdy. Vázání posunul dopředu a lyže vzadu uřízl na délku necelého metru. Vyzkoušel, že pohorky ve vázání dobře drží, jak na stoupání, tak na sjezd, když se použije zadní tah kandahárové pružiny. Další den požádal Lumíra a Moniku, aby se do práce sportovně oblékli a vzali si hlavně na nohy pohory.
„Mě vynech,“ odpověděl Lumír a ukázal na svůj zadek. Monika však nadšeně souhlasila, protože souhlasila s každou blbostí, ať ji vymyslel kdokoliv.
A tak druhý den Rampa s Monikou doprovázeni zvědavými pohledy pracujících vystoupili z autobusu se svými krátkými historickými lyžemi na lesní zastávce pod Ještědem. Rampa oboje lyže namazal běžeckým voskem a oba se pak vydali opuštěnou cestou vzhůru. Lyže kupodivu nesmekaly, takže oba pohodlně stoupali po lesní stezce do kopce.
„Z kopce to ale bude brzdit,“ obávala se Monika.
„Neboj, to mám vymyšlený,“ usmál se Rampa. A opravdu. Když dorazili na začátek sjezdovky, která vedla až k tramvaji do Liberce, Rampa vytáhl z igelitového pytlíku malou lahvičku s hadříkem a vosk smyl. Ukázal Lence, jak se zapíná zadní tah pro sjezd a potom oba zprvu nejistě, ale postupně s jistotou a radostí sjížděli krátkými oblouky po prázdné sjezdovce. Když dorazili dolů, již se stmívalo. V restauraci Berlín pod sjezdovkou Monika najednou vzala Rampu za ruku.
„Je mně s tebou dobře Rampo. Až moc dobře“ řekla a trochu smutně se usmála. Rampa se zmohl jen na krátkou odpověď:
„Mně taky.“
