Článek
Ve čtvrtek po práci zastavil před výpočetním střediskem Mupiho otřískaný trabant combi. Monika otevřela zadní dveře a všichni hodili své batohy dovnitř.
„Čau borci,“ pozdravil své nové známé Mupi a odklonil přední sedačku, aby se Rampa s Lumírem mohli nasoukat dovnitř.
„Dáte si s náma krvavou spáru?“ pokračoval Mupi za jízdy v konverzaci poté, co Monika všechny představila.
„Ani náhodou,“ rychle zareagoval Rampa. „Musíme se trochu rozlízt, během diplomky a státnic jsme na lezení neměli čas.“
„Ale rádi se na vás podíváme,“ doplnil ho Lumír.
Krvavá spára působila trochu převislým dojmem a první jistící kruh byl hodně vysoko. Mupi nastoupil suverénně, ale po chvíli začaly jeho nohy v kolmé spáře vibrovat a situace začala být napínavá. Nakonec se mu podařilo založit jistící smyčku a za silného vibrování pokračoval dál.
„Poď mně ho pomoct podržet, rychle,“ sykla Monika a podívala se na Rampu.
„Jestli poletí, tak mě vytáhne až k tý smyci,“ reagovala na fakt, že podsaditý Mupi byl skoro dvakrát těžší než ona.
Mupi se po několika napínavých okamžicích dostal až k jistícímu kruhu a s ulehčením se do něho cvakl. Monika vylezla za ním naprosto bez námahy jako veverka. Pohybovala se na skále s překvapivou lehkostí. Vyvažovala celé tělo tak, aby nohy měly co největší tření a všechny končetiny zůstávaly co nejvíce napnuté tak, aby se neunavovaly.
„Ty vole ta po tý skále chodí jako po promenádě. To sem eště neviděl,“ komentoval její počínání Lumír.
„Budeš pokračovat?“ zeptal se Moniky Mupi.
„Jo,“ zazněla stručná odpověď a za chvíli Monika zmizela za skalním rohem.
Po chvíli se lano přestalo odvíjet a zpoza skály se ozval Moničin hlas: „Dávám jištění. Sou tu takový pěkný hodinky.“
Zajištění však trvalo poněkud dlouho. Monika svoje počínání komentovala: „Kurva drát.“
„Co se děje?“ zeptal se Rampa.
„Nemůže tam prostrčit smyci,“ odpověděl Mupi od kruhu a zřejmě se vůbec nevzrušoval.
Když se ozvalo Lenčino hlášení „Dobrý,“ strčil Lumír do Rampy:
„Vem lano a dem na to taky. Dáme na začátek nějakou trojku támhle na tý druhý skále.“
Skála byla pěkně vyhřátá od odpoledního slunce, protože bylo teplé babí léto. Rampa s Lumírem vylezli dvě lehčí cesty a pak se k nim připojil Mupi s Monikou a dali společně jednu pětkovou stěnu. Když slanili, vyhlásil Mupi závod, kdo bude první v hospodě.
„A poslední řídí domů,“ dodal a vyrazil směrem k vesnici. Rampa a Lumír ani pořádně nesbalili lano, popadli batohy a pádili za Mupim. Monika pečlivě motala lano a dívala se za prchajícími chlapi. Do hospody U cihelny dorazila poslední.
„Moniko, já klidně pojedu, eště sem si nedal pivo,“ přivítal Moniku Rampa, kterému bylo trapné, jak se negalantně zachoval.
„Ne, ne, já už jsem zvyklá řídit domů. Tohleto Mupi totiž dělá vždycky. Ale já sem ráda, že bere auto a jednou týdně, když je pěkný počasí, vyjedem na skály. O tom se mně v Brně ani nesnilo.“
Během podzimu vyráželi na skály pravidelně a postupně tak navštívili skoro všechny lezecké oblasti v okolí. V listopadu Monika pozvala své nové známé na Poslední slanění horolezeckého klubu, které se konalo o víkendu na jedné chatě v Jizerkách. Rampa a Lumír nadšeně přislíbili účast.
„Připravte se na náročnej večer. A vemte si s sebou dost peněz,“ upozornila je Monika.
Sraz však nebyl na chatě, ale na Sněžných věžičkách v Jizerských horách, protože se muselo přece naposled slanit. Rampa s Lumírem, Monikou a Mupim tam dorazili kolem poledne. Pod skalami se to již hemžilo horolezci. Někteří svačili, jiní vytahovali ze svých batohů lana a lahve šampaňského. Po vzájemném představování následoval hromadný útok na Sněžné věžičky a střílení zátek z vrcholů. Nahoru byly vyneseny samozřejmě také skleničky, protože poslední výstup a následné slanění musí mít patřičnou úroveň. Kulturní zážitek byl následně umocněn při sestupu do restaurantu sborovým zpěvem písně „Když sejdou chlapci dolů z hor a hospody se otevřou tak chlapci pijou…“.
Večerní program na Bártlově chatě pokračoval v bohatýrském duchu. Vyprávění hrdinských příběhů z hor střídaly zpěvy národních a sprostonárodních písní doprovázených hrou na klavír. Lumír a Rampa přidali několik svých zážitků z Tater. Rampa zabodoval svou historkou o sestupu z Gerlachu, při kterém místo standardní sestupové cesty do Batizovské doliny vlezli díky špatnému počasí do západní stěny a dostali se k havarovanému letadlu z druhé světové války. Noční slaňování ze stěny pak bylo velmi napínavé. Ani si nevšiml, že se Monika v průběhu večera nenápadně vytratila. Kamarádky a přítelkyně některých chlapů však zůstaly a všichni se nad ránem odebrali spát do dřevěných chatek za hospodou. Rampa a Lumír se trochu podivili, že na ně zbyla úplně prázdná chatka, a spokojeně zalezli do spacáků. Nemohli však usnout, protože od vedle se ozývaly opilé hlasy a dívčí výkřiky. Hoši a děvčata měli zřejmě problém se do chatičky poskládat. Pak se ozvalo praskání dřeva a několik mohutných ran doprovázených křikem a nadávkami. Rampa očekával, že se část společnosti přesune do jejich chatky.
„A máme po klidu,“ komentoval vzniklou situaci.
Ale kupodivu se za chvíli rozhostilo ticho přerušované jen občasným chrápáním.
Ráno to Rampovi nedalo a tiše otevřel dveře do vedlejší chatky. Ve změti prasklých prken tam na podlaze bohatýrsky spali ve spacácích jeho noví kamarádi a kamarádky. Vtom ucítil někoho za sebou. Byla to Monika se spacím pytlem přehozeným přes ruku. Nahlédla do chatky a když Rampa potichu zavřel dveře tiše pronesla:
„Vidím, že sem dobře udělala, když jsem si vybrala za nocležníky klidnější zvěř.“
Rampa se na ni nechápavě podíval.
Monika mávla rukou k lesu.
„Je tam nádhernej a pohodlnej krmelec,“ spiklenecky se na Rampu usmála. Pak spolu vyrazili do hospody na snídani, kam se již trousilo osazenstvo z chatek. Poslední dorazili borci a děvčata ze zdemolované trojky.
„Trojku sme vám vevnitř trochu upravili šéfe,“ oslovil hostinského Mupi se širokým úsměvem.
„Ale nebojte se, přijedeme v tejdnu a dáme to do pořádku. Interiér bude lepší než před tím.“
