Statisíce hráčů míří k nelegálnímu hazardu. Stát přichází o miliardy

Dokázali byste na první pohled rozeznat web legálního provozovatele hazardních her s povolením Ministerstva financí od webu nelegálního provozovatele z daňových rájů? Podívejte se na obrázky níže a zkuste si tipnout.

Pokud jste tipovali spodní web jako nelegální, měli jste pravdu. Přitom jsou oba na první pohled skoro totožné. Mají podobný design, celkové rozvržení i jednotlivou nabídku. Liší se pouze v bližších detailech, které ale na první pohled nemusí běžným návštěvníkům přijít ničím podezřelé.

Kopírování a napodobování stránek známých herních společností je častou praktikou nelegálních provozovatelů. Celkem je těchto webů, které jsou bez licence, a přesto cílí na české hráče, přes 1 110. Pro srovnání – těch legálních je v Česku pouze 27. Na jednu legální stránku tak připadá zhruba 40 nelegálních značek – boj s tímto fenoménem je proto extrémně nerovný.

Řada hráčů hazardních her přitom ani netuší, že sází u nelegálních provozovatelů. Celkem jde až o 400 tisíc hráčů, jak vyplývá z nového, druhého vydání komplexní analýzy Černá kniha nelegálního hazardu. Dalších zhruba 400 tisíc u nelegálních provozovatelů hraje zcela vědomě. Nejedná se přitom o náhodné sázkaře, až 60 % z nich se do nelegálního online kasina přihlásí ze svého mobilu nebo počítače minimálně jednou týdně.

Přirozeně se nabízí otázka, proč se tak děje. Vždyť tyto nelegální stránky, nad kterými nemá nikdo dohled, mohou zneužívat osobní údaje, zpronevěřovat účty i platební karty, ba dokonce nevyplácet finanční prostředky. Ze sociologického průzkumu, který mapoval hraní nelicencovaných online her v Česku a který je součástí Černé knihy, vyplynulo, že více než 45 % hráčům nebyla po hraní na těchto webech vyplacena jejich výhra nebo došlo k jejímu značnému zpoždění. Spravedlnosti se lze v takovém případě jen stěží domoci, protože se pohybují mimo dosah českých i evropských orgánů.

Jedná se přitom jen o část problémů. Neméně závažný je i rozvoj patologického hráčství. Sázení na nelegálních online stránkách totiž není nijak omezováno. Hráči mohou hrát hned po zjednodušené několikasekundové registraci, což už samo o sobě odporuje standardům legálních provozovatelů, a následně se nesetkají ani s žádnými ochrannými limity. Omezení počtu a doby přihlášení, hranice maximální možné prohry nebo třeba tlačítko okamžitého vyloučení se z hraní, známé jako panic button, jsou legální provozovatelé povinni hráčům nabízet. Díky nim mohou hráči udržet své hraní v bezpečných mezích.

Nic takového v nelegálním prostředí neexistuje, a právě proto na něj adiktologové poukazují jako na jeden z klíčových zdrojů rozvoje závislosti. Dle analýzy stát vynakládá 2,3 až 5 miliard korun na léčbu závislostí hráčů působících na nelegálním trhu, na řešení jejich osobních bankrotů, neúspěšných exekucí, podporu v nezaměstnanosti nebo k tomu vztahující se práci policie, soudů a vězeňského systému.

I přes to všechno není odpověď na otázku z předchozí části nijak obtížná: nelegální provozovatelé nabízí na první pohled větší lákadla. Od výhodnějších kurzů počínaje, přes větší nabídku hazardních her, atraktivnějších bonusů nebo „garance“ výher konče. To vše doprovází agresivní reklama, i třeba ve spolupráci s influencery, kteří mají širokou základnu fanoušků, a to včetně dospívajících.

Právě tato široká dostupnost je jedním z dalších velkých rizik nelegálních provozovatelů. Ti na svých stránkách nechávají hrát takřka kohokoliv – nezletilé i dospělé hráče, kteří mají hraní zakázané a figurují v Rejstříku vyloučených osob. Jen tři nejnavštěvovanější nelegální značky Češi otevřou více než 111 tisíckrát měsíčně. Jde přitom pouze o statistiku vyhledávače Google. Po započtení i dalších vyhledávacích aplikací tak bude výskyt vyhledávání ještě větší. Navíc je nutné brát v potaz, že řada hráčů tímto způsobem stránky nenavštěvuje – adresy totiž mají uložené a žádné vyhledávače nepoužívají.

Výsledkem je prohraných 14,5 miliardy korun, které Češi nenávratně utápí v nelegálních hernách a kasinech, jak uvádí studie Centra ekonomických a tržních analýz. Z těchto peněz neplyne do tuzemské ekonomiky jediná koruna. Měsíčně tak státu uniká na nevybraných daních a odvodech až 330 milionů korun. Pokud k tomu započteme také ztráty na úrovni samospráv, ročně jde celkem o více než 4 miliardy, které končí v daňových rájích místo investic do zdejšího školství, zdravotnictví nebo třeba sportu.

Rozsah nelegálního hazardu v Česku ukazuje, že jeho omezení nelze řešit dílčími kroky nebo izolovanými zásahy. Účinný postup vyžaduje koordinovaný a dlouhodobý přístup, do něhož se zapojí státní orgány, bankovní sektor, poskytovatelé internetového připojení, provozovatelé digitálních platforem i regulátoři z dalších evropských zemí.

Institut pro regulaci hazardních her (IPRH) v této oblasti dlouhodobě působí jako odborná platforma, která propojuje stát, regulátory, legální provozovatele, odborníky z oblasti adiktologie, akademickou sféru i další relevantní aktéry. Právě z tohoto dialogu a z analýzy dostupných dat nově vzniklo desatero konkrétních kroků, které by mohly významně přispět k omezení nelegálního hazardu na českém trhu.

Návrhy vycházejí nejen z tuzemských zkušeností, ale také z osvědčené praxe v zahraničí. Zahrnují například důslednější blokování plateb prostřednictvím nebankovních institucí, efektivnější postupy vůči hostingovým serverům a registrátorům domén nebo opatření, která zabrání nelegálním provozovatelům v rychlém zakládání nových kopií zakázaných webů. Samostatnou kapitolou je také odpovědnost influencerů a streamerů, kteří nelegální hazard propagují, často bez ohledu na věk a zranitelnost svého publika.

Součástí řešení je ale i posílení informovanosti samotných hráčů. I když rozeznat legální a nelegální web není na první pohled snadné, existují dnes nástroje, které to umožňují. Projekt Zodpovědné hraní proto v listopadu spustil jednoduchý ověřovač domén, dostupný na adrese https://www.zodpovednehrani.cz/nelegalni-provozovatele/, díky němuž si mohou hráči rychle ověřit, zda hrají v legálním a regulovaném prostředí.

Omezení nelegálního hazardu nebude otázkou jednoho rozhodnutí, ani jednoho roku. Bez společného postupu, odborné debaty a důsledného vymáhání pravidel se však situace nezlepší. Právě proto je nutné spojovat data, zkušenosti a odpovědnost všech, kterých se tento problém týká.