Článek
Na mnoha místech spoléháme hlavně na značku s jelenem. V době termokamer, radarů a umělé inteligence je možná načase se ptát: opravdu neumíme nic lepšího?
V sobotu 25. července skončila tragicky nehoda na silnici I/35 mezi Bumbálkou a Hlavatou. Podle předběžných informací se jelen pokusil přeskočit projíždějícího motorkáře. Došlo ke kontaktu, muž spadl a svým zraněním podlehl. Nepřežil ani jelen.
Je to lidská tragédie a nebylo by fér bez výsledků vyšetřování spekulovat o tom, zda mohl řidič nehodě zabránit.
Jenže je tu ještě jedna otázka.
Kolik takových mrtvých zvířat jsme ochotni považovat za normální cenu za dopravu?
Každých necelých 18 minut jeden střet
Nová čísla jsou mnohem horší, než jsme si ještě nedávno mysleli.
Centrum dopravního výzkumu a Generali Česká pojišťovna letos změnily metodiku projektu SRNA index. K policejním statistikám přidaly také údaje z tísňové linky 158. Výsledek?
Od října 2025 do března 2026 bylo v Česku zaznamenáno 18 112 střetů vozidel se zvěří za pouhých šest měsíců.
Odborníci z CDV dnes uvádějí, že na českých silnicích dochází prokazatelně k více než 30 tisícům střetů se zvěří ročně.
To je nejméně:
82 střetů denně.
Více než tři za hodinu.
Jeden přibližně každých 17 až 18 minut.
A to mluvíme o evidovaných případech, nikoliv o přesném počtu všech zvířat, která na komunikacích skutečně zahynou.
Najednou už to nevypadá jako náhodná srnka, která jednou za čas nešťastně vběhne někomu před auto.
Je to systémový problém.
A stojí nás obrovské peníze
Možná někdo řekne: „Je to jen zvěř.“
Pomineme-li na chvíli etickou stránku, existuje argument, kterému naše společnost obvykle rozumí mnohem lépe.
Peníze.
Od dubna do září 2025 bylo zaznamenáno přes 15 600 střetů se zvěří. Odhadované škody přesáhly 838 milionů korun za šest měsíců. Průměrná škoda na vozidle se pohybovala kolem 53 tisíc korun.
Pokud bychom jen orientačně použili tuto průměrnou škodu na dnešních více než 30 tisíc střetů za rok, dostaneme se někam k 1,6 miliardy korun ročně.
Není to oficiální vyčíslení ročních škod, pouze jednoduchý přepočet. Přesto ukazuje velikost problému.
A stále v něm není vyčíslená bolest zvířete, zásahy policie a záchranářů, omezení dopravy ani to nejhorší: lidská zranění a lidské životy.
Zvíře neví, co znamená silnice
Přitom jsme to byli my, kdo krajinou protáhl asfalt.
Srna neví, že les na druhé straně silnice je od této chvíle nebezpečný.
Jelen nezná značku „Silnice I. třídy“.
Prase divoké neví, že automobil přijíždějící devadesátikilometrovou rychlostí ujede za jedinou sekundu 25 metrů.
Zvíře pouze pokračuje trasou, kterou mu velí potrava, rozmnožování, bezpečí nebo tisíce let přirozeného pohybu krajinou.
Silnice překřížila jeho cestu. Ne ono naši.
A přesto jsme velkou část odpovědnosti za řešení problému přenesli právě na zvíře.
Pachové odpuzovače. Plašiče. Ploty.
A řidiči jsme postavili trojúhelníkovou značku s jelenem.
Hotovo.
Jenže není.
Máme umělou inteligenci. Tak proč pořád spoléháme na plechovou značku?
Tady se dostáváme k něčemu opravdu zajímavému.
V roce 2025 publikovali vědci z České zemědělské univerzity studii využití termokamery k detekci divokých zvířat u silnic.
Výsledky jsou pozoruhodné.
Při nočních testech byla průměrná doba, za kterou zvíře zaznamenal řidič, 3,41 sekundy. Termokamera jej zaznamenala v průměru za 1,25 sekundy.
Rozdíl činil 2,16 sekundy ve prospěch kamery. Kamera při pokusech dokázala zachytit dokonce i myš přebíhající vozovku.
Dvě sekundy nevypadají jako mnoho.
Jenže při rychlosti 90 km/h automobil za 2,16 sekundy ujede přibližně:
54 metrů.
Padesát čtyři metrů navíc na reakci může být rozdíl mezi tím, zda srnu zabijete, nebo před ní zabrzdíte.
A mezi tím, zda se večer vrátíte domů, nebo ne.
Představme si silnici, která vidí
Nemusíme okamžitě obehnat celou republiku plotem ani postavit tisíce ekoduktů.
Šlo by začít na úsecích, o kterých už dnes z dat přesně víme, že na nich zvěř opakovaně hyne.
Na kraji lesa stojí termokamera doplněná radarem.
Nezajímá ji obličej řidiče ani registrační značka automobilu.
Sleduje prostor kolem komunikace.
Systém rozpozná:
srna – 40 metrů od silnice – pohyb směrem k vozovce.
A o několik set metrů dříve se rozsvítí:
POZOR – ZVÍŘE U VOZOVKY
ZPOMALTE
Ne značka, která tam stojí 365 dní v roce a kterou místní řidič po tisícím průjezdu téměř nevnímá.
Varování se rozsvítí právě proto, že tam v tu chvíli skutečně nějaké zvíře je.
To je obrovský psychologický rozdíl.
Postupně lze systém propojit s navigacemi a automobily. Auto může řidiči říct:
„Pozor, 180 metrů před vámi se k silnici blíží zvěř.“
A jednou může samo preventivně ubrat rychlost.
To už není sci-fi. Výzkum zveřejněný v roce 2025 testoval systém kombinující termální obraz, hluboké učení a komunikaci mezi vozidly. Auto dokázalo detekovaného jelena nejen rozpoznat, ale informaci předat dál okolním vozidlům; experimentální systém dosahoval velmi vysoké přesnosti rozpoznání.
AI by navíc konečně zjistila, kudy zvířata skutečně chodí
A tady by mohl být možná ještě větší přínos.
Dnes víme především, kde se zvíře s autem srazilo.
Chytrý systém by mohl anonymně evidovat i všechna zvířata, která komunikaci bezpečně překonala.
Za rok bychom například zjistili:
Na tomto kilometru silnice se k vozovce přiblížilo 4 300 kusů zvěře.
72 procent přichází od severního okraje lesa.
Největší migrace probíhá od 21 do 23 hodin.
Většina zvířat přechází v pásu širokém pouhých 150 metrů.
A teď už víme, kam dát podchod, propust nebo ekodukt.
Ne podle pocitu.
Podle dat.
A tam, kde je problém největší, umožnit zvířatům bezpečně přejít
Fyzické oddělení dopravy od zvěře fungovat umí.
Americká Federal Highway Administration po vyhodnocení řady projektů uvádí, že vhodně provedené oplocení kombinované s nadchody či podchody pro zvěř může snížit počet střetů s velkými zvířaty přibližně o 80 až 99 procent. Samotný plot ale může být ekologický problém, protože zvířatům rozdělí jejich životní prostor. Proto je zásadní kombinace s bezpečnými přechody.
A něco takového umíme stavět i u nás.
ŘSD například letos zahájilo výstavbu ekoduktu přes komunikaci I/68 u Mostů u Jablunkova. Nadchod má mít přibližně 58 metrů volné šířky a stavba stojí kolem 144,6 milionu korun.
Ekodukt za 145 milionů samozřejmě nelze postavit každých pět kilometrů.
Právě proto dává smysl kombinace:
data → senzory → skutečné migrační koridory → cílené podchody a nadchody → naváděcí oplocení.
Ne jedno univerzální opatření všude.
Zvláštní společnost
Na celé věci mi připadá nejpodivnější něco jiného.
Dokážeme investovat miliardy do systémů, které měří, zda automobil překročil rychlost o několik kilometrů za hodinu.
Umíme automaticky přečíst registrační značku.
Umíme měřit průjezd na červenou.
Navigace ví o koloně několik kilometrů před námi.
Mobil pozná naši tvář.
Auto pozná jízdní pruh.
Umělá inteligence dokáže na fotografii rozlišit srnu, jelena, člověka nebo psa.
Ale před lesem stále stojí plechová značka s jelenem a říká:
Dávej pozor. Třeba něco vyběhne.
A potom každých necelých osmnáct minut někde v České republice dojde k evidovanému střetu se zvěří.
Následuje rozbité auto.
Policie.
Pojišťovna.
Někdy zranění.
Na krajnici zůstane ležet srna.
A jedeme dál.
Možná bychom měli přestat říkat, že „srna vběhla pod auto“
Protože tím trochu vytváříme dojem, že chyba je na její straně.
Není.
Zvíře se pohybuje krajinou.
My jsme do té krajiny vložili objekt, po kterém se pohybují dvě tuny kovu rychlostí 90 kilometrů za hodinu.
A jestliže už máme technologii schopnou problém výrazně zmenšit, máme podle mě i určitou povinnost ji začít používat.
Nezachráníme každou srnu.
Nezabráníme každé nehodě.
Ale jestli lze zachránit tisíce zvířat, stovky milionů korun a možná také lidské životy, potom by otázka neměla znít:
„Kolik by to stálo?“
Měla by znít:
„Kolik dalších zvířat ještě necháme zbytečně zemřít, než to konečně začneme dělat?“
Zdroje
Aktuální česká data:
