Článek
Když jsem byla malá holka, sedávala jsem na schodech našeho statku a představovala si prince, který přijede na bílém koni, vezme mě za ruku a už mě nikdy nepustí. Myslela jsem, že jednou budu šťastná žena jednoho jediného muže, se kterým prožiju celý život. Osud to ale vymyslel jinak.
První láska byla rychlá a omamná jako letní bouře. Bylo mi sotva osmnáct, když se objevil kluk z města, krásný jako filmový herec. Chvíli jsem se cítila jako princezna, odvezl si mě daleko do města a já se bezhlavě zamilovala. Jenže štěstí rychle zmizelo. Sotva se narodil náš malý synek, místo polibků začaly padat první facky. Vždycky jsem věřila, že ta první byla poslední, ale kdo to zažil, ten ví. Když opadne první facka, ta druhá už jde snadno. Křik střídaly slzy, lásku nahradila bolest a strach. Bylo to temné období, ale nakonec přišel někdo, kdo mě z té hrůzy vysvobodil.
Druhý muž vypadal jako dokonalý opak toho prvního. Byl hodný, pozorný a jemný. Dokonce mi pomohl utéct a zachránil mě z pekla, ve kterém jsem žila. Za odměnu jsem mu porodila krásnou holčičku. Nikdy mě neuhodil, nedokázal by to, byl až příliš dobrý. Ale něco mezi námi nesedělo. Byl slabý, příliš poslušný, bez vlastního názoru. Nakonec jsem zjistila, že ho nesnáším, že jím vlastně pohrdám. (Asi můj typ byl více chlap). A tak jsem sebrala své dvě děti a vrátila se domů k mámě, zpátky do naší malé vesničky. Bylo to ponižující, těžké období, kdy jsem se rozhodla, že o mužích už nechci nikdy slyšet. Život matky samoživitelky nebyl lehký, zvlášť když lidé ve vsi ukazovali prstem a tiše šeptali za zády.
Jenže jednoho dne k nám přišel elektrikář opravit zásuvku. A než ji stihl opravit, už u nás zůstal. Byl obyčejný kluk z vesnice, žádný krasavec, žádný mudrc. Měl ale velké srdce. Když večer sedával u stolu a hrál si s mými dětmi, věděla jsem, že je v něm něco, co žádný z těch dvou předchozích mužů neměl. Dala jsem život dalšímu dítěti, už třetímu, každé s jiným mužem. Což bylo něco, za co se mě snažili odsuzovat všichni hlupáci z vesnice. Nechápali, že lásku člověk neplánuje a že někdy zkrátka věci nevyjdou podle našich představ.
Někdy v noci, když všichni usnou a já poslouchám pravidelné oddechování svých dětí, přemýšlím nad tím, jestli to tentokrát vyšlo. Nebo jestli budu mít jednou čtvrté dítě, zase s někým jiným. Nechci. Chci už jen klid a jistotu, kterou jsem celý život hledala. Občas mám strach, že se znovu spletu, že zase budu ta žena, kterou lidé odsuzují a smějí se jí za zády. Ale snad už ne.
Dřív jsem měla pocit, že nejhorší věcí na světě jsou špatná rozhodnutí, že to nejhorší je selhání. Ale teď už vím, že nejhorší ze všeho je samota. Člověk si myslí, že když ho někdo zklame nebo zradí, je lepší být sám. Ale není. Samota dokáže bolet víc než facka, víc než pohrdání. Samota je pomalá smrt, kdy člověk nemá s kým sdílet radosti ani starosti. Proto jsem se nevzdala, proto jsem znovu věřila, hledala a našla odvahu milovat. Možná jsem měla smůlu, ale nikdy jsem to nevzdala. Protože vzdát se znamená být odsouzena k samotě navždy.
Přemýšlím, kolik žen prošlo podobným osudem. Kolik z nás si myslelo, že jsme potkaly toho pravého, a pak jsme se hluboce zklamaly. Kolik žen to vzdaly? Protože najít chlapa, který přijme jedno cizí dítě, se ještě docela dá. Se dvěma už je to téměř zázrak. (Můj případ). A se třemi a více? To už musí mít člověk svatozář. To jsou snad andělé… Ale existují a já jednoho znám. Vychoval 3 úplně cizí holky, nikdy děti nechtěl, ale našel v sobě dost síly, odvahy a lásky na to, aby to zvládl. Už jsou spolu dvacet let a jsou šťastní.
A pak jsou tu ti druzí. Ti, kteří jen stojí opodál a smějí se. Říkají: „Nikdy bych si ženu s cizím dítětem nevzal.“ Myslí si, že mají jasno. Jenže život je někdy složitější, než si umíme představit.
Dívky, ženy, než se rozhodnete mít dítě s nějakým mužem, zkuste pořádně přemýšlet. Já vím, nejde to vždycky naplánovat. Ale třeba vám můj příběh trochu pomůže. Možná budete opatrnější. Anebo aspoň budete vědět, že nejste samy, a že nejdůležitější je, aby vaše děti cítily lásku. Protože muž, který umí milovat vaše dítě, i když není jeho, je skutečný hrdina. A za toho stojí bojovat. Já teď doufám, že jsem ho konečně našla. A i kdybych se mýlila potřetí, nikdy se nevzdám, protože i ty největší chyby bolí méně než samota.
Napište mi prosím do komentářů, zdali také znáte muže, tyto anděly, kteří vychovávají cizí děti… Asi jich moc nebude?
