Článek
Jenže co když je to celé trochu jinak?
Co když člověka po padesátce nechce zaměstnat nikdo hlavně proto, že už ani on nechce pracovat pro kdekoho?
Anketa
Do 25 studujete, do 30 se rozkoukáváte
Nejprve chodíte do školy, studujete a posloucháte, že jednou budete rádi za pořádnou práci.
Pak do ní nastoupíte a zjistíte, že pořádná práce znamená vstávat, když vaše tělo ještě spí, jezdit stále stejnou trasou a osm hodin předstírat zájem o tabulky, které si stejně nikdo nepřečte.
Do třiceti jste ale mladí, plní energie a ideálů. Chcete se prosadit, něco dokázat a vydělávat.
A tak pracujete.
Mezi 30 a 40 budujete kariéru
Kolem třicítky se od vás očekává výkon. Kariéra, rodina, hypotéka, děti, auto, dovolená a úsměv na firemní fotografii.
Pracujete přesčas, úkoly si nosíte domů a na e-maily odpovídáte večer. Když jste unavení, říká se tomu profesní nasazení. Když už nemůžete, pošlou vás na školení o zvládání stresu.
Pro zaměstnavatele jste ideální. Máte zkušenosti, ale zároveň hypotéku a závazky, takže si nemůžete dovolit jen tak odejít nebo šéfovi říct, co si skutečně myslíte.
A právě to je velmi cenná zaměstnanecká vlastnost.
Po 40 se snažíte něco našetřit
Kolem čtyřicítky už člověk chápe, že důchod nebude nekonečná dovolená na Kanárských ostrovech.
Začne počítat, kolik má našetřeno, kolik dluží bance, jak dlouho bude muset pracovat a kolik zdraví mu potom ještě zůstane.
Pracuje dál, protože musí. Snaží se umořit hypotéku, zabezpečit děti a vytvořit si rezervu.
Zároveň už ale ztrácí chuť poslouchat, že firma je jedna velká rodina. Zvlášť když v této rodině rozhoduje šéf, peníze dostávají hlavně příbuzní a ostatní mohou být kdykoli propuštěni.
A pak přijde 50
Padesátka není konec života. Často je to chvíle, kdy člověk konečně pochopí, co je skutečně důležité.
Ví, že žádný zaměstnavatel mu nevrátí čas strávený v kanceláři místo s rodinou. Nikdo mu nevrátí pracovní víkendy ani večery, kdy se stresoval kvůli problémům cizí firmy.
Začne si více vážit klidu, zdraví a svobody.
Neznamená to, že nechce pracovat. Chce být aktivní, něco tvořit, vydělávat a využívat své zkušenosti.
Jen už nechce osm hodin denně sedět pod zářivkou a čekat, až mu někdo dovolí odejít domů.
Nechce poslouchat mladého manažera, který má dva roky praxe, ale na školení se naučil několik anglických výrazů. Nechce dokazovat loajalitu účastí na povinném teambuildingu. A už vůbec nechce předstírat nadšení z toho, že firma místo zvýšení platu pořídila nový kávovar.
Firmy nechtějí vždy zkušeného člověka. Chtějí poslušného
Oficiálně se říká, že lidé po padesátce se hůř přizpůsobují, mají nižší výkon a neumějí nové technologie.
Ve skutečnosti může být problém jednodušší.
Člověk po padesátce pozná nesmysl rychleji než člověk ve dvaceti. Ví, že porada mohla být e-mail. Pozná, když vedení lže, a dokáže odhadnout, kdy firma zakrývá chaos slovy jako restrukturalizace, optimalizace nebo nová strategie.
A někdy už se nebojí říct to nahlas.
Pamatuje si několik předchozích ředitelů a ví, že každá údajně revoluční změna často skončí návratem k tomu, co fungovalo už před deseti lety.
To může být pro některé zaměstnavatele nepříjemné.
Nechtějí totiž vždy nejlepšího pracovníka. Někdy chtějí hlavně člověka, který nebude příliš diskutovat a spokojí se s příslibem budoucího kariérního růstu.
Jenže na člověka po padesátce už věta „časem se můžete posunout“ příliš nefunguje.
On se možná nechce nikam posouvat. Chce mít po práci klid.
Mladý prodává budoucnost, starší si chrání přítomnost
Mladému člověku můžete slíbit kariéru, postup a skvělou budoucnost.
Člověk po padesátce už ale ví, že budoucnost není samozřejmost. Zdraví může zmizet rychleji než peníze z výplaty. Rodiče stárnou, děti odcházejí a čas běží stále rychleji.
Chce se věnovat rodině, zahradě, zvířatům, cestování nebo vlastnímu podnikání. Chce mít možnost pracovat jinak, méně nebo podle sebe.
A hlavně chce rozhodovat o svém čase.
Právě to klasické zaměstnání často neumí nabídnout.
Ne každý si může dovolit přestat
Samozřejmě existuje i méně veselá stránka celé věci.
Mnoho lidí po padesátce práci nutně potřebuje. Nemají velké úspory, splácejí bydlení, pomáhají dětem nebo se starají o rodiče. Přesto je zaměstnavatelé odmítají jen kvůli věku.
To je skutečná diskriminace.
Je absurdní považovat padesátiletého člověka za starého, když má podle dnešních pravidel pracovat ještě mnoho dalších let.
Firmy hledají někoho zkušeného, spolehlivého a samostatného. Když se přesně takový člověk přihlásí, odmítnou ho, protože hledají „mladý dynamický tým“.
Chtějí třicet let zkušeností v těle pětadvacetiletého člověka, nejlépe za nástupní mzdu.
Padesátka možná není pracovní konec, ale pracovní prozření
Člověk po padesátce nemusí být méně výkonný. Jen už možná není ochotný výkonem zaplatit úplně všechno.
Nechce obětovat zdraví firmě, která ho při prvních problémech propustí. Nechce se nechat ponižovat někým, kdo si plete vedení lidí s vydáváním příkazů.
A nechce žít jen od pondělí do pátku s tím, že skutečný život začne v sobotu ráno a skončí v neděli večer.
Možná tedy není pravda, že po padesátce už člověka nikdo nechce zaměstnat.
Možná po padesátce člověk konečně pochopí, že práci potřebuje, ale zaměstnavatele za každou cenu nikoli.
Celý život mu říkali, že musí studovat, budovat kariéru, vydělávat, spořit a připravovat se na stáří. Když se konečně dostane do věku, kdy by si chtěl něco užít, společnost mu oznámí, že pro pracovní trh je příliš starý, ale do důchodu stále příliš mladý.
Dokonalý systém.
Proto mnoho lidí po padesátce nehledá další kancelářskou židli.
Hledají způsob, jak si koupit zpět vlastní čas.
