Článek
V první chvíli to působilo děsivě a nepochopitelně, měli jsme pocit, že se něco takového přece u nás stát nemůže. Nejprve šlo jen o řezání, ale později nám dotyčná otevřeně přiznala, že zná lidi, kteří se záměrně mlátí hlavou o zeď nebo si dávají silné pěsti do obličeje. Znělo to neuvěřitelně, ale zároveň nám došlo, jak vážně se lidé mohou trápit, když neumí jinak zvládat své emoce.
Nejdřív jsme hledali vinu sami u sebe, mysleli jsme si, že jsme něco zásadního přehlédli nebo zanedbali. Časem nám ale došlo, že tohle není problém o selhání nebo nezájmu rodiny. Jde o něco hlubšího. Sebepoškozování totiž není způsob, jak si říct o pozornost, jak se často říká. Ve skutečnosti je to zoufalý pokus člověka zvládnout vnitřní bolest, se kterou si neví rady jinak. Je to únik od silného napětí nebo emocí, způsob, jak vnitřní bolest přehlušit bolestí fyzickou.
Začali jsme se o to víc zajímat a pochopili jsme důležitou věc – dospělost sice společensky začíná už v osmnácti, ale mozek se reálně vyvíjí až do pětadvaceti let. Hodně lidí kolem dvaceti let proto ještě nemá úplně rozvinutou schopnost zdravě zvládat stresové situace nebo těžké emoce. To nám hodně pomohlo pochopit, že tohle není napořád. S věkem se schopnost zvládat emoce určitě zlepší.
Když jsme tohle pochopili, otevřela se nám cesta k lepší komunikaci. Přestali jsme se obviňovat a začali jsme společně hledat lepší způsoby, jak se s emocemi vypořádat. Pomohla nám dechová cvičení, relaxační techniky, fyzická aktivita, ale hlavně možnost o všem otevřeně a upřímně mluvit.
Nakonec byla klíčová i návštěva psychologa, který nám dal nové nástroje a pohled na celou situaci. Díky tomu dnes už víme, že otevřená komunikace, pochopení a podpora v rodině jsou nejlepší prevencí a také víme, že není žádná ostuda si včas říct o odbornou pomoc. Naopak, čím dříve se člověk svěří a začne situaci řešit, tím méně bolesti zažije on sám i jeho okolí.
