Článek
Poslanecká sněmovna schválila změnu, podle které by prezident republiky už neměl pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí České republiky u mezinárodních organizací. Nově by to měl dělat ministr zahraničí. Na první přečtení to možná vypadá nudně. Nějaké mise, nějací diplomaté, nějaký paragraf.
Jenže nudné to není ani trochu.
Ústava České republiky totiž říká poměrně jasně, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Neříká „jen některé“. Neříká „pouze velvyslance ve státech“. Neříká „kromě těch misí, které se zrovna politické většině nehodí“. Prostě říká, že tuto pravomoc má prezident.
A teď přijde obyčejný zákon a řekne: ne, v jednom případě už ji prezident mít nebude.
To je přesně ten okamžik, kdy by měl člověk zpozornět.
Nejde o to, jestli má někdo rád Petra Pavla, nebo ho nemá rád. Nejde ani o to, jestli si někdo myslí, že prezident má mít pravomocí méně. O tom se dá vést legitimní debata. Klidně tvrdá. Klidně dlouhá. Ale pokud chceme prezidentovi vzít pravomoc, kterou mu dává Ústava, pak se má měnit Ústava. Ne ji obejít obyčejným zákonem a tvářit se, že jsme právě objevili kouzelnou díru v systému.
Tohle je nebezpečné právě tím, že to vypadá malé.
Nikdo kvůli tomu nebude stát ve frontě před poštou. Nikomu se nezvýší cena rohlíků. Nikomu ráno nepřestane téct voda. A právě proto se to dá snadno propašovat jako technická úprava. Jenže princip je obrovský.
Dnes řekneme, že „vedoucí zastupitelské mise“ vlastně neznamená všechny vedoucí zastupitelské mise. Zítra můžeme říct, že jiný ústavní pojem také znamená něco trochu jiného. A pozítří zjistíme, že Ústava už není základní pravidlo hry, ale jen text, který si politická většina ohne podle momentální potřeby.
To není normální.
Zastánci změny říkají, že Česká republika je parlamentní republika a že zahraniční politiku určuje vláda. Ano, to je pravda. Jenže ani v parlamentní republice si vláda nemůže vybrat jen ty části Ústavy, které se jí líbí. Navíc prezident ani dnes v této věci nerozhoduje sám jako monarcha. Jeho rozhodnutí podle čl. 63 vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Jinými slovy: vláda už dnes v systému sedí. Má brzdu. Má kontrolu. Má odpovědnost.
Tak proč je potřeba prezidenta z procesu úplně vyškrtnout?
A proč zrovna teď?
Tady se těžko utíká od politického kontextu. Vztahy mezi Hradem a vládní většinou jsou napjaté. Prezident vládě v některých věcech nevyhověl tak rychle a ochotně, jak by si někteří představovali. A najednou přichází návrh, který mu ubírá jednu z pravomocí. Ne velkou, ne každodenní, ale ústavní.
A přesně proto to působí tak špatně.
Kdyby šlo o vážnou systémovou změnu, čekala by se normální ústavní debata. Návrh změny Ústavy. Jasné zdůvodnění. Odborná diskuse. Politická odpovědnost. Jenže tady se jde jinou cestou: připojit změnu k širší novele a doufat, že to projde jako jedna z mnoha položek.
To není elegantní státnictví. To je legislativní šmelení s Ústavou.
Ať je prezidentem kdokoliv, pravidla mají platit stejně. Dnes se to týká Pavla. Zítra se to může týkat někoho úplně jiného. A právě proto by měli zbystřit i lidé, kteří současného prezidenta nemusí. Protože když jednou připustíme, že se ústavní pravomoci dají okrajovat obyčejným zákonem, jednou se stejná metoda může otočit proti komukoliv.
Ústava není jídelní lístek. Politická většina si z ní nemá vybírat, co si dnes dá a co nechá vrátit do kuchyně.
Jestli si někdo myslí, že prezident má mít méně pravomocí, ať to řekne naplno. Ať navrhne změnu Ústavy. Ať pro ni získá ústavní většinu. Ať přesvědčí veřejnost. To je férová cesta.
Ale brát ústavní pravomoc obyčejným zákonem? To je přesně ten typ zkratky, který může vypadat chytře jen do chvíle, než se z něj stane precedens.
Zdroj:
Novinky.cz – Omezit pravomoci prezidenta je protiústavní, říká Kysela
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-omezit-pravomoci-prezidenta-je-protiustavni-rika-kysela-40586172
