Článek
Kdysi jsem měl dívku, se kterou jsem prožíval krásný mladický vztah. Trávil jsem u ní doma hodně času, protože tam byla vždycky příjemná atmosféra. Rodina žila bez otce, takže když bylo potřeba něco opravit nebo přidělat poličku, vždycky jsem rád pomohl. Především její máma byla nesmírně milá žena a vzniklo mezi námi přátelské pouto.
Jednoho dne jsme uspořádali oslavu v malém bytě, pozvali pár přátel, trochu se popíjelo, povídalo a veselilo. Když už byli všichni unavení, rozložili jsme si spacáky a lehli si k odpočinku, kam se kdo vešel.
Uprostřed noci jsem objal svou přítelkyni, abych jí vyjádřil svou náklonnost. Ve tmě, v ospalosti a lehkém omámení však došlo k drobnému omylu. Až uprostřed této situace jsme oba současně zjistili, že došlo k nedorozumění: nebyla to moje dívka, nýbrž její maminka. Ale už jsem byl v ní…
V tu chvíli jsme oba strnuli překvapením, rychle a mlčky se od sebe oddělili, otočili se zády a snažili se usnout, i když to bylo asi to poslední, co nám šlo. Ráno bylo trochu trapné, ale oba jsme instinktivně pochopili, že nejlepší bude nechat to být. Nikdy jsme o tom spolu už nepromluvili. Nakonec se náš vztah s přítelkyní po nějaké době stejně rozpadl, jak už to u mladých vztahů bývá.
Dodnes na ten příběh vzpomínám s úsměvem a trochou nostalgie. Myslím si, že naše mlčení bylo moudré. Každý může udělat chybu, každý může omylem šlápnout vedle. Důležité je, jak se k tomu postavíme. My jsme to tehdy zvládli s grácií a dnes máme vzpomínku, nad kterou se můžeme usmívat. Ne každá chyba musí končit dramatem, někdy je prostě lepší ji přijmout jako neškodnou životní příhodu, díky které víme, že jsme jen lidé.
Převyprávěl mi kamarád.
