Článek
Petr Macinka přišel na pódium během finále soutěže verbířů. Jenže lidé ho prakticky nepustili ke slovu.
Tady to znělo jasně:
„Vypadni, vypadni, vypadni…“
A právě v tom je síla celého momentu.
Lidé nepřišli na politický mítink. Nepřišli si poslechnout stranickou zdravici. Nepřišli na tiskovou konferenci. Přišli na folklor, tradici, hudbu, kroje, verbuňk a atmosféru, která má s politickým marketingem společného jen velmi málo.
A když se jim na pódium postavil politik, reakce byla okamžitá, tvrdá a nešla přeslechnout.
Tohle není věta z demonstrace. Tohle není transparent na náměstí. Tohle zaznělo uprostřed kulturní akce, kde se normálně tleská tanečníkům, muzikantům a tradici. O to silnější to je.
Macinka podle Novinek publiku vyčítal, že z festivalu dělá politický festival. Jenže právě tady přichází zásadní otázka:
Kdo ho vlastně zpolitizoval?
Publikum, které nechtělo politika na pódiu?
Nebo politik, který se na to pódium postavil?
A nebyl to jediný podobný moment. Den předtím ve Strážnici vypískali také ministra kultury Otu Klempíře. Ten následně své vypískání označil za projev buranství, sprostoty a zášti. Podle něj bylo publikum ovlivněné alkoholem a vedrem.
A tady je možná ještě větší problém než samotný pískot.
Když politik sklidí potlesk, bere ho jako hlas lidu.
Když politik sklidí pískot, najednou je lid buranský.
Jenže lidé nejsou burani jen proto, že odmítnou poslouchat politika. A veřejnost není opilý dav jen proto, že dá najevo nesouhlas. Ano, forma byla tvrdá. Ano, „vypadni“ není uhlazené, diplomatické ani elegantní. Ale je srozumitelné.
A někdy právě v té syrovosti zazní to, co by se v uhlazených větách ztratilo.
Strážnice podle mě neřekla jen „ne“ jednomu člověku. Řekla něco většího. Že lidé už mají dost toho, když se každá veřejná akce, každá tradice, každé pódium a každý mikrofon bere jako příležitost pro politickou sebeprezentaci.
Folklor není tiskovka.
Kroje nejsou kulisy.
A publikum není povinný komparz.
To, co se stalo ve Strážnici, může být pro politiky nepříjemné. Může to být hlučné, ostré a nekomfortní. Ale právě proto by tomu měli věnovat pozornost.
Protože když lidé tleskají, politici říkají, že slyší hlas občanů.
Tak by ho měli slyšet i tehdy, když píská.
A když křičí:
„Vypadni, vypadni, vypadni…“
Neznamená to nutně, že se lidé zbláznili.
Možná jen říkají, že už mají dost.
Zdroj:
