Zemědělství za komunistů bylo horší než dnes. Řetězy, klece a chemie místo „kvality“

Bezprostředně po druhé světové válce bylo zemědělství ještě převážně rodinné. Každý hospodařil na svém, pole byla menší, rozdělená mezemi a remízky. Bylo to skromné, často se dřelo s koňmi a jednoduchými stroji, ale lidé měli k půdě osobní vztah. Hospodářství byla různorodá – obilí, brambory, krávy, prasata, slepice. Každý věděl, že půda je dědictví, o které se musí starat.

Od konce 40. let přišla kolektivizace. Rolníkům půdu sebrali a nutili je vstoupit do jednotných zemědělských družstev. Půda přestala mít svého hospodáře – stala se „všech“, a tak často nebyla nikoho. Hlavní prioritou byla čísla: pětiletky, výnosy, rekordy.

Propaganda tvrdila, že je vše kvalitní a dostatek. Ale realita byla jiná. Krávy stály celý život na řetězech, které jim zarůstaly do kůže. Telata byla matce odebrána hned po narození. Slepice žily namačkané v klecích, jateční zvířata v obrovských halách bez světla a pohybu. Na školách se učilo, jaká chemická hnojiva a pesticidy používat, a na krmení se dávala i plesnivá siláž – prostě „musí se to sežrat“.

Pětileté plány se plnily na 200 %, i kdyby to mělo zničit půdu a zvířata. To, co se dnes nostalgicky líčí jako „kvalita“, bylo ve skutečnosti utrpení a degradace. Lidé byli zpracovaní ideologií a věřili, že budují lepší svět, ale byl to jen klam – něco jako dnešní Babišovo „Bude líp“. Ve skutečnosti to znamenalo ničení přírody, zdraví i samotného zemědělství.

Po roce 1989 se družstva rozpadala, majetek se vracel v restitucích. Noví soukromí zemědělci byli často terčem posměchu – „idioti, co nic neumí“. Přitom to byli právě oni, kdo chtěl vrátit venkovu normální hospodaření.

Kontrast s cizinou byl obrovský. Ve Francii jsem viděla krávy venku na pastvě, čisté, umyté, s mobilními dojírnami přímo na loukách. V Itálii měly dokonce sprchy. A u nás? Špinavé kravíny, řetězy, smrad a uzavřené haly. To byl ten slavný „kvalitní“ zemědělský svět komunistů – hrůza a utrpení, doplněné i o lidskou otupělost a úchylnosti, jaké panovaly třeba na jatkách.

Dnes tu stojí dva světy. Na jedné straně obří agroholdingy, které v mnohém připomínají komunistická JZD: gigantické podniky, monokultury, chemie, dotace. Andrej Babiš je symbolem této cesty – obří zemědělství, obří dotace, obří průser. Stejný model, jen bez rudých vlajek.

Na druhé straně ale existují malé rodinné farmy, biozemědělci, ekofarmy. Lidé, kteří ke zvířatům přistupují s úctou, vracejí krajině meze, remízky a pestrost. Nemají moc, nemají dotace v řádu miliard, ale mají svědomí a vizi, že půdu je třeba chránit, ne ničit.

Nostalgie po komunismu stojí na lži. Nebylo to období kvalitního jídla a spokojených zvířat, ale éra chemie, utrpení a devastace přírody. Bylo to selhání, které ještě dnes splácíme v podobě eroze půdy, vymizelých remízků a zpustošené krajiny.

A pokud dnes někdo opakuje stejný model – „velké je lepší“ –, je to jen recyklace stejného omylu. Včera pod rudou vlajkou, dnes s logem Agrofertu. Výsledek je ale stejný: zničená krajina, týraná zvířata a iluze, že „bude líp“.

Možná je konečně čas přestat se utěšovat pohádkami o „kvalitě za komunismu“. Pravda je drsná: ten systém všechno zničil. Pokud nechceme, aby to dopadlo stejně i dnes, musíme dát šanci těm, kdo hospodaří srdcem – a ne těm, kdo vidí půdu a zvířata jen jako číslo v dotacích.