Článek
Když přijde řeč na peníze pro Českou televizi a Český rozhlas, český veřejný prostor se spolehlivě promění v malé dramatické jeviště. Slova jako nezávislost, demokracie či svoboda létají vzduchem s takovou kadencí, že by jeden skoro zapomněl, oč tu vlastně jde. Jenže ono jde – jako obvykle – především o peníze.
Pamatujete si ještě na loňské předvolební časy? Když se poplatky zvyšovaly, na Kavčích horách i ve Vinohradské muselo být veselo. Šampaňské sice nikdo oficiálně nepřiznal, ale atmosféru si lze snadno domyslet. Co už se domýšlí hůř, je odpověď na docela prostou otázku: co přesně je veřejná služba médií a co od ní vlastně chceme. To se totiž opět nestihlo definovat. Zato jsme se dozvěděli, že část nových miliard skončila v platech a honorářích. I to je jistě forma služby.
Dnes jsme o krok dál. Vláda mění systém financování a částka pro televizi i rozhlas se má vrátit přibližně na úroveň, kterou znaly ještě nedávno. A najednou slyšíme slova jako „krach“, „propouštění“ a „ohrožení nezávislosti“. Člověk by skoro nabyl dojmu, že ještě před dvěma lety redaktoři pracovali potmě, bez proudu a v neustálém existenčním strachu.
Zvláštní je především to náhlé spojení nezávislosti s výší příjmu. Znamená to, že menší rozpočet automaticky znamená menší svobodu? A že s každou přidanou korunou roste i míra objektivity? „Pokud ano, máme před sebou fascinující ekonomicko-morální zákon, který by si zasloužil vlastní vědeckou disciplínu,“ konstatuje Petr Lachnit.
Možná by ale stálo za to vrátit se o krok zpět. Místo hlasitého křiku si zkusit tiše odpovědět na základní otázky: co mají veřejnoprávní média dělat, jak to mají dělat a kolik to má stát.
Nakonec tedy nejde o to, kdo vyhraje aktuální spor, ale zda jsme ochotni debatovat věcně a srozumitelně. Zkusme se proto na chvíli ztišit, odložit velká slova a začít klást jednoduché otázky – co od veřejné služby chceme a kolik za ni chceme platit. Bez toho se totiž nikam neposuneme.
