Článek
Britská kapela Black Sabbath bezesporu mezi inovativní kapely patří. Někdy bývají označováni za zakladatele nového hudebního žánru - metalu. Konkrétně bývají zařazeni k heavy metalu, ale některé jejich skladby jsou považovány za počátek doom metalu.
Ovšem je jedna přehlížená kategorie, ve které kapela Black Sabbath předběhla svou dobu. Jde o zvuk kytar, respektive o jejich ladění. V tomto článku se zaměříme čistě na to, jak Black Sabbath předběhli dobu pokud jde o hru na kytaru: zájemce o celý příběh kapely mohu odkázat na článek Jaroslava Totuška.
Nová móda v metalu?
V průběhu devadesátých let se objevila řada kapel, které bývají označovány jako nu metalové. Šlo o skupiny jako KoЯn, Limp Bizkit, Deftones nebo Coal Chamber. Vynikaly hlavně novým zvukem, inovativním stylem zpěvu a přejímáním prvků řady stylů, ať už šlo o různé metalové subžánry, nebo o punk, funk či rap.
V epizodě dokumentu „Příběh heavy metalu“, kde byl rozebírán nu metal, se ozval názor na jeden zásadní prvek nu metalové hudby: kytarové ladění. Kytarista Rich Ward v tomto dokumentu konstatuje, že v danou dobu bylo běžné podlaďovat kytary do ladění D standard. Nu metalové kapely pak měly toto překonat a používat ještě hlubší ladění (tvrzení ve stopáži 13:30 zde).
Zásluha Black Sabbath
Ano, kapely jako KoЯn nebo Limp Bizkit skutečně podlaďovaly do hlubších ladění, než je standad D (KoЯn dokonce používají sedmistrunné kytary). Ale rozhodně se nedá říct, že by byli první, kdo by za tuto hranici šel. A kdo to vlastně byl? Na to jsem narazil při čtení memoárů Maxe Cavalery, který zde popisoval, jak k výraznému podladění kytar na albu „Roots“ přesvědčil kytaristu Andrease Kissera odkazem na snad tu nejklasičtější metalovou kapelu, kterou si můžeme představit: na Black Sabbath (CAVALERA, Max, My Bloody Roots. Od Sepultury k Soulfly, Praha, 2014, s. 131).
Výjimečný kytarista
Pojďme to říct rovnou: Tony Iommi je výjimečný kytarista. Ať už svým příběhem, kdy jeho další hraní na hudební nástroj málem zhatilo vážné zranění, nebo tím, jak hraním na kytaru určil směřování celého jednoho hudebního žánru. Riffy Black Sabbath se staly naprostou klasikou.
Zranění bylo poměrně vážné: Tony Iommi si při práci v briminghamské fabrice při neopatrné manipulaci se strojem odsekl konečky prstů. Nakonec si ovšem vyrobil umělé konečky prstů, aby mohl pokračovat ve hře na milovaný nástroj.
Specifická ladění
Aby mohl se svou indispozicí lépe hrát, Tony Iommi také podladil kytaru. Využíval přitom dvou ladění: šlo o standard D# a standard C#. Obzvlášť druhé zmíněné ladění vyniká hlubšími tóny. V tomto ladění je nahrána například skvělá skladba „Into the Void“ a „Symptom of the Universe“.
V tomto ladění pak hrály i výše zmíněné kapely z devadesátých let. Využívali jej kupříkladu členové skupiny Limp Bizkit například ve skladbě „My Way“ nebo ve svém nejslavnějším songu „Break Stuff“.
Závěrem
Vliv Black Sabbath na hudbu je zcela nepopiratelný. Jsou s nimi spojovány počátky heavy metalu, někdy též doom metalu. I tak ale může fascinovat, že to byli právě oni, kdo podladili kytary do ladění, která se později spojovala s novou alternativní metalovou hudbou, která vznikla v devadesátých letech. Tuto zásluhu ale rozhodně nelze Tonymu Iommimu odepřít.
