St. Anger: Je nejméně oblíbené album od legendární skupiny Metallica opravdu špatné?

Metallica patří beze sporu k největším metalovým kapelám vůbec. Mají na kontě celou řadu úspěšných alb, jimž vévodí „Metallica“ (Black Album, 1991). V metalové komunitě se nicméně větší přízni těší thrash metalová alba z osmdesátých let, jako je „Kill 'Em All“ (1983) nebo „Master of Puppets“ (1986). Naopak velké přízni se netěší poněkud experimentálně působící album z roku 2003 - „St. Anger“. Kritika je různá: točí se především kolem přílišné změny stylu, a hlavně kolem zvuku bicích.

Metallica prošla rozmanitým hudebním vývojem. V osmdesátých letech šlo o jednu z kapel, která rozvíjela thrash metal a nachází se tak spolu s kapelami Anthrax, Megadeth a Slayer v tzv. „velké thrashové čtyřce“ (přesněji řečeno té americké: pak existuje ještě méně známá německá odnož, kterou tvoří kapely Sodom, Kreator, Destruction a Tankard). Po vydání slavného alba „Master of Puppets“ tragicky zahynul geniální baskytarista Cliff Burton. Nahradil jej Jason Newsted.

V roce 1991 vyšlo album „Metallica“, které produkoval Bob Rock, který je známý také jako producent ikonických alb od Mötley Crüe. Pod vedením Boba Rocka se Metallica změnila: opustila thrash metal a vypravila se do vod heavy metalu a hard rocku. Alba „Load“ a „Reload“ z devadesátých let se příliš nepodobají tvorbě osmdesátých let: tempo je pomalejší, charakter kytarových riffů se mění, bicí zpomalují (pro zájemce o historii Metallicy devadesátých let skvělý přehled zde).

Na přelomu století vypadá situace okolo skupiny všelijak: skupina nahrává slavný koncert se symfonickým orchestrem nebo album coverů „Garage Inc.“. Došlo také ke slavnému soudu s Napsterem, kde byly volně ke stažení všechny desky kapely, včetně tehdy nevydaného singlu „I Disappear“. Na stranu Napsteru se tehdy mimochodem postavila například kapela Limp Bizkit. Aby toho nebylo málo, frontman skupiny James Hetfield přestává zvládat problém s nadměrným pitím alkoholu. V roce 2001 čelí kvůli své závislosti rodinným problémům.

V hudbě tehdy dosahovala velké popularity muzika, která bývá označována jako nu metal. Kapely jako Linkin Park, System of a Down nebo Evanescence dosahovaly skvělých výsledků a získávaly obrovské množství fanoušků. S nu metalem koketovala také thrash metalová kapela Slayer, která tak mimochodem činila v době, kdy Metallica vydávala svá poněkud „měkčí“ alba. Právě jako nu metal bývá někdy označováno i album, které Metallica vydala v roce 2003.

Nahrávání alba se neobešlo bez komplikací. Již bylo zmíněno, že James Hetfield v této době procházel těžkým obdobím kvůli závislosti na alkoholu. Krátce po vydání alba „St. Anger“ se ostatně svěřil do rukou profesionálům. To ale nebyl jediný problém.

V kapele pravděpodobně panovala vyhrocená atmosféra, která vedla k odchodu baskytaristy Jasona Newsteda. K tomu sice došlo již v roce 2001, nicméně na nahrávání nové desky se to podepsalo: baskytaru pro „St. Anger“ totiž nahrával producent Bob Rock. Složitou situaci uvnitř kapely při nahrávání alba přibližuje dokumentární film „Some Kind of Monster“.

Fanoušci kapely byli z nového alba spíše v rozpacích. Album nebylo podobné ničemu, co Metallica dosud vytvářela, mělo úplně nový styl a nezvyklý zvuk. Hned na první poslech mohou překvapit zvláštně nazvučené bicí. V čem všem bylo vlastně album jiné?

Především je třeba podívat se na kytary. Ty totiž Metallica patrně po vzoru tehdy populárních kapel podladila. Zatímco v minulosti skupina nahrávala skladby v laděních, jako je standard E nebo standard D (v tomto ladění byla nahrána skvělá skladba "Sad but True"), v devadesátých letech jedinkrát podladili do ladění drop C# (toto ladění využili pro skladbu „Bad Seed“). Na „St. Anger“ je většina skladeb nahrána v ladění drop C. Výjimky tvoří songy „Dirty Window“, která je nahrána v ladění drop C#, „Invisible Kid“, kde je využito ladění drop G#, a výborná skladba „The Unnamed Feeling“, kde je využito ladění drop A#.

To vedlo k tomu, že je „St. Anger“ co se týče zvuku kytar odlišné. Kytary mají ve srovnání s ostatními skladbami kapely hlubší a temnější zvuk. Vzhledem k faktu, že kapela se v minulosti potýkala spíše se standardními laděními, měla nyní také odlišné možnosti.

Kapitolu samu za sebe tvoří bicí. Úplně nyní odmítám řešit diskuzi o (ne)schopnosti bubeníka Larse Ulricha hrát na bicí, neboť to je na samostaný rozbor. St. Anger vyniká plechovým zukem bicích, který si příliš fanoušků nezískal. Osobně si nemyslím, že by zvuk bicích na „St. Angeru“ nějak zvlášť vadil, ale problém je v tom, že právě bicí jsou v mixu poměrně hlasitě nazvučené. K ostrému zvuku kytar by se ostrý zvuk bicích vlastně i hodil, jenomže zde jsou bicí tak přezvučené, že kytary v mixu zanikají.

A to je obrovská škoda. Podladěné kytary mají mocný zvuk, který ale ve finálním mixu prostě zanikne. Obzvlášť slyšet je to v samém titulním singlu „St. Anger“, kde bicí v podstatě přehluší main riff, který mimochodem nese silný thrashový rukopis kapely. Toho si ale moc lidí nevšimne, když riff zcela zaniká za plechovým tlučením.

James Hetfield odvádí na albu dle mého soudu skvělý výkon. Je sice pravda, že své nejlepší období z hlediska vokálů má pravděpodobně již za sebou (osobně považuji za nejlpší vokály z období alb „…And Justice for All“ a „Metalica“). Hetfield zvládá na albu emocionální zpěv, který se ke zvolenému stylu velmi hodí.

Obzvlášť pozoruhodný je výkon na songu „The Unnamed Feeling“. Skvělý text o jisté formě duševní nepohody je doprovázen pestrou škálou vokálů. Hned v úvodu nás zarazí pro Metallicu nepříliš obvyklý screaming, následuje klasický melodický zpěv a dostane se i na silně emocionálně zabarvené vokály, typické jinak například pro Jonathana Davise ze skupiny KoЯn.

Na „St. Anger“ chybí pro Metallicu jinak vemi typická sóla. Za sólo sice někdy bývá považováno pár vyšších tónů ve skladbě „Some Kind of Monster“, nicméně to bych za sólo nepovažoval. V době vydání byla absence sól jedním z hlavních bodů kritiky alba. Sám sólový kytarista skupiny Kirk Hammett se později vyjádřil, že „St. Anger“ je důkazem, že Metallica sóla potřebuje.

Ano, sóla mají v rámci tvorby Metallicy své nezastupitelné místy. Thrashovou Metallicu osmdesátých let si bez nich ani nelze představit. Ale zrovna do konceptu „St. Angeru“ by podle mého soudu sóla stejně neseděly.

Abych nějak shrnul svůj postoj ke kontroverznímu albu Metallicy. „St. Anger“ je mé asi nejoblíbenější album kapely od vydání alba „…And Justice for All“. Je to asi kotroverzní názor, nicméně já si za ním stojím. „St. Anger“ byl v jistém slova smyslu návrat k nonkomformní hudbě, který Metallica učinil poté, co několik let nahrávala „radio friendly“ skladby, které slavily úspěch v mainstreamových vodách. Šlo o experiment s nejistým výsledkem - a k tomu tak nějak cítím respekt.

Je to dokonalé album? Ne, rozhodně se nemůže rovnat vynikajícím deskám z osmdesátých let. Má řadu much: mix nepůsobí nejlépe (již zmíněný problém okolo bicích) a skladby jsou popravdě na zvolený styl poněkud dlouhé. Navzdory těmto chybám nicméně považuji album za skvělý kousek diskografie Metallicy (byť trochu nezvyklý).