Článek
Existuje řada žebříčků týkajících se hudby. Nejlepší alba, nejvlivnější alba, nejlepší singly, nejlépe prodávaná alba… a také „nejnenáviděnější skupiny“. No a v poslední kategorii podezřele často zaznívá jméno kanadské rockové kapely Nickelback. Shoduje se na tom seznam, který sestavil web Watchmojo, UltimateGuitar nebo (svého času určitě) vlivný kytarový YouTube tvůrce Stevie Terreberry. Web Salon dokonce ke kapele Nickelback uvádí: „Nesnášet Nickelback bylo skvělé, ale je to tak snadné, že to už je svého druhu fakt.“
Člověk by se až divil, jak je možné, že tak masivně pohrdaná kapela stále existuje. Dnes se postavím do pozice ďáblova advokáta a zkusím předat názor poměrně opačný: Nickelback byla poměrně kvalitní kapela a důvod, proč se některé weby (třeba výše zmiňovaný web Salon) ani nesnaží přicházet s argumenty pro svá tvrzení je ten, že žádné argumenty vlastně nemají.
Stručná charakteristika skupiny
Samozřejmě je třeba pár základních faktů, byť mohou být sebeohranější. Nickelback je kanadská hudební kapela, která se zformovala roku 1995 ve složení Chad Kroeger (sólová kytara, zpěv), Mike Kroeger (basová kytara), Brandon Kroeger (bicí) a Ryan Peake (rytmická kytara). V dnešní době zůstalo jádro kapely zachováno, vyměnil se jen bubeník. V současné době s kapelou Nickelback hraje Daniel Adair.
Název kapely vznikl v rámci zkušenosti Mikea Kroegera s prací v síti Starbucks, kde často vracel nikláky. Mezi žánry, které Nickelback hrají, bývá řazen hard rock, post-grunge, alternative rock, alternative metal či pop rock. Nickelback ve svých počátcích hráli spíše tvrdší věci, postupem času se nastavili na „rádiovější“ vlnu.
Spousta skvělé hudby
Člověka, který zná Nickelback právě skrze ony „radio friendly“ skladby, jako je třeba singl „When We Stand Together“, „Rockstar“, nebo (ne)slavná píseň (s ještě (ne)slavnějším videoklipem) „Photograph“, asi nebude tvorbou skupiny nějak nadšený. Soudit na základě výběru, který nám předhazují rádia by ale bylo poněkud krátkozraké: je zde totiž celá řada opravdu skvělých skladeb.
Celé debutové album „Curb“ z roku 1996 vůbec není ukázkou nějaké špatné hudby. Jde vcelku o příjemný alternativní rock s prvky grunge, resp. postgrunge. Riffy nejsou vůbec špatné, občasná sóla také nijak neurazí, bicí jsou obstojné a zpěv, který trochu evokuje podobný nádech, jaký má kapela Creed, je také dobrý. Také skladby z následujících alb nejsou nijak špatné. Třetí album „Silver Side Up“, které obsahuje slavný singl „How You Remind Me“, oproti předchozím albům navíc zlepšuje produkci a jde dle mého soudu o špičkovou práci. Skvělé nazvučení kytar, energické vokály, dobrá hra na bicí. Z hlediska produkce vnímám jako velmi povedené páté album „All the Right Reasons“, které sice obsahuje již zmíněný singl „Photograph“, ale současně se na něm nachází skvělé skladby, jako je třeba „Follow You Home“.
Napojení na metalovou komunitu
Byť to není rozhodující, je určitě zajímavé sledovat, jakým způsobem členové velkých kapel navzájem interagují. I to může ovlivnit popularitu dané kapely. Nedávno třeba napsal Matthew Puddister zajímavý příspěvek, jak jej frontman Megadeth Dave Mustaine svými četnými negativními výroky přesvědčil, aby si více oblíbil Metallicu (text viz zde). Nickelback mají takové momenty také: jeden je pozitivní, jeden spíše negativní.
V roce 2017 došlo k takové půtce mezi frontmanem Nickelback Chadem Kroegerem a zpěvákem kapel StoneSour a SlipKnoT Coreym Taylorem. Celý spor, o kterém informoval například web Metal Injection, stál v podstatě na poměrně hloupém výroku Chada Kroegera, který se opřel do tvorby skupiny SlipKnoT. Ve stručnosti ale šlo o slovní přestřelku, která není v hudebním světě nijak ojedinělá a ani se mi nezdá, že by příliš rezonovala.
Mnohem zajímavější je, že tvorby kapely Nickelback se měla dle Kroegerových slov zastávat opravdová ikona metalové scény: hudební skupina Pantera, jmenovitě pak Dimebag Darell a Vinnie Paul. Ti se podle Kroegera tvorby Nickelback vždy zastávali. Když pak byl v roce 2004 během koncertu skupiny Damageplan Dimebag Darell zavražděn, napsala skupina na jeho počest skvělou skladbu „Side of a Bullet“. Sólo, které se v písni objeví, je nevyužitý materiál, který na album „Far Beyond Driven“ hrál sám Dimebag Darell. Členové Nickelback původně chtěli, aby na desce hrál Vinnie Paul, k tomu však nakonec nedošlo. Zajímavosti o této skladbě jsou skvěle shrnuty zde.
Proč tedy ta nenávist?
To je otázka, které vlastně pořád nerozumím. Mohlo by za tím snad být to, že se Nickelback v průběhu let změnili, resp. že takříkajíc „vyměkli“? To by možná mohlo být ono, ale v tom případě jde o nefér soud, protože to udělala celá řada velkých kapel, které ani náhodou nedostávají takové množství nenávisti.
Připomeňme si zde jen některé kapely, jejichž styl se změnil, tedy které „vyměkly“. Metallica v devadesátých letech opustila thrash metal a následující tři alba se pohybovala v podstatě až na hranicích pop rocku. Linkin Park po svých začátcích dostali s albem „One More Light“ dokonce až k ryze „popíkové“ hudbě, která neměla s počátky kapely ale vůbec nic společného. A kapel, které se výrazně změnily (tedy v tomto kontextu: které „vyměkly“) bylo mnohem víc: třeba ještě Panic! at the Disco nebo My Chemical Romance. Docela dobrý přehled takových kapel i s ukázkami změny tvorby před lety přinesl již zmíněný Stevie Terreberry. Žádná ze zmíněných kapel se nicméně neobjevuje v takové míře na seznamech nepopulárních, až nenáviděných skupin.
Možná byli Nickelback nějaký čas příliš přehráváni v rádiích? Nevím, ten pocit jsem nikdy neměl, nebo mi alespoň nikdy nepřišlo, že by byli hráni nějak častěji, než třeba skladby od Linkin Park. Ale to je asi otázka vkusu.
Závěrem
Asi to je nepopulární názor, ale Nickelback považuji za relativně kvalitní kapelu, která se může pochlubit řadou skvělých songů. Jejich alba byla poměrně slušně nazvučena, zpěv mi nikdy nepřišel nějak tragický. Jejich singl „How You Remind Me“ mi vždy přišel jako jedna z těch poměrně dobrých skladeb, která jsou mainstreamová rádia ochotna pustit. Takže odpověď na titulní otázku za mě zní: Nickelback si rozhodně takovou dávku nenávisti nezaslouží. A strefování se do nich v podstatě každém článku je opravdu únavné. Pojďme si přiznat, že v rockové a metalové hudbě existují tuny materiálu, které by si to zasloužily mnohem víc.
