Nu metal byl obrovský fenomén. Ale co to vlastně bylo?

Proč vlastně řešit starý metalový subžánr? Je trochu zvláštní pocit psát o kapelách jako Limp Bizkit nebo Deftones jako o „starých kapelách“, ale čas neúprosně letí. Zrovna letos slaví první studiové album Deftones celých třicet let! Současně s tím se ale některé nu metalové kapely dosud těší přízni, jak poznamenala na konci minulého roku pro server ScreenRant Alisha Davey.

V našem prostředí téma nu metalu trochu rezonovalo při kontroverzním vyjádření streamera Petra Žaluda na adresu Linkin Park. Ten si vysloužil řadu reakcí, které někdy vedly i k sondám do dějin subžánru. K tomuto streamu se nicméně vyjadřovat nehodlám: jednak jde o starou záležitost a jednak bych hrál tak trochu ďáblova advokáta.

Ještě je třeba říct, že v tomto článku jde spíše o jakousi úvahu, pár postřehů a výrazně subjektivní zhodnocení, nikoliv o shrnutí dějin nu metalu jako hudebního subžánru. Kdo by však měl přesně o tohle zájem, toho mohu odkázat na článek Dušana Takáče zde. Za další mám sám problém s pojmem nu metal (nikoliv s umělci, kteří jsou pod tímto žánrem uváděni). Píši-li tedy o nu metalu a nu metalových kapelách, píši o zažitých termínech.

Obligátní kapitolka, která je ale zásadní. Co je to vlastně nu metal? Jak jej definujeme? Česká Wikipedie uvádí poměrně jasnou definici: v podstatě jde o žánr, který kombinuje heavy metal s prvky hip hopu, elektronické hudby, grunge, funku či hardcore punku. Následně k definici přidává ještě to, že v nu metalové hudbě nalezneme stopy dalších metalových subžánrů, jako je například thrash metal, industrial metal či rap metal.

Zpěvák kapely System of a Down Serj Tankian přinesl definici, kterou uvádí server Metal Injection: „Kdybych měl najít nějakou konkrétní definici, byla by: metalová hudba s nízkými basy, pomalým tempem, temná, která vznikla v Los Angeles [krátce po roce 2000].“ Taková definice je poměrně užší, nicméně asi se s ní dá také operovat. Samotný pojem nu metal vlastně značí „new metal“, eventuálně „nuked“ metal, tedy něco ve smyslu výbušný metal, jak upozorňuje Dušan Takáč. Pojem byl poprvé použit v roce 1995 ve spojitosti s koncertem kapely Coal Chamber.

Je třeba podotknout, že škatulkování (nejen) muziky je vždy omezující. Když se vytvoří definice nějakého hudebního žánru či subžánru, vždy se najde nějaké „ale“, kvůli kterému bude možné kapely z dané škatulky vyřadit. A problém s nu metalem je zejména v tom, že v této škatulce spolu jsou poměrně nesourodé kapely, které obvykle splňují jen některou část definice. Jen se zamysleme: jaké jsou společné prvky tvorby kapel SlipKnoT a Deftones?

Navíc sami tvůrci toto škatulkování nemají rádi. V tomto smyslu se pro web Louder vyjádřil frontman kapely KoЯn Jonathan Davis, přičemž KoЯn jsou považováni za naprosté průkopníky nu metalu. Velmi podobné myšlenky zazněly i u úst Serje Tankiana.

V diskuzi o nu metalu je třeba brát v potaz také odpor, se kterým k nu metalu přistupovala část osobností na metalové scéně. Příkladem může být osmá epizoda dokumentární série Příběh Heavy Metalu z roku 2012, kde se již v samotném úvodu dozvíme, že tvůrce vlastně nu metal nemá rád. Přesto nelze dokumentu upřít snaha pojmout nu metal více ze široka (dokument lze zhlédnout na YouTube zde).

Odsudky směrem k nu metalu nešetřil ani kytarista a zpěvák kapely Megadeth Dave Mustaine. Ten děkoval Bohu, že je tento žánr pryč, načež vyjádřil svůj odpor k nu metalovým kytaristům, jimž vyčítal, že neumí hrát sóla na kytary. Ostrá kritika z řad metalistů vedla k velmi častému postoji, který nu metal vyčleňoval z řad metalových kapel.

Ne všichni nicméně zaujímali tak odsuzující stanovisko jako Dave Mustaine. I mezi velkými osobnostmi devadesátkové metalové scény se objevili lidé, kteří měli k nu metalu pochopení. Takovým člověkem byl i frontman a kytarista Sepultury Max Cavalera, který se ke kapelám, jako byli Deftones nebo KoЯn vyjádřil nejednou obdivně. Tvůrci dokumentu Příběh Heavy Metalu dokonce označují album Sepultury „Roots“ z roku 1996 za nu metalové dílo, nicméně tak daleko bych nešel. Jistě, Sepultura podladila kytary a výrazně zpomalila, nicméně že by „Roots“ nějak výrazně splňovala definici nu metalu bych neřekl.

Většina definic nu metalu se víceméně shoduje na tom, že nu metal přišel s novým zvukem. Kytaristé opustili klasická ladění (standard E, standard D) a buď si jako KoЯn vzali rovnou sedmistrunné kytary, nebo své nástroje podladili tak, aby hlubokých tónů dosáhli (například ladění drop C, Standard C apod.). Je ale takové tvrzení správné?

To, že zvuk nu metalu byl nový, je asi do značné míry pravda. Nicméně jedno z prvních nu metalových alb nebylo vůbec podladěné. Jedná se o album „Adrenaline“ od kapely Deftones z roku 1995. Kytarista Stephen Carpenter spolu s baskytaristou Chi Chengem odvedli naprosto fenomenální práci. A co se podlaďování týče, kapely se jej dopouštěly již mnohem dříve. Zajímavý případ najdeme v memoárech Maxe Cavalery My Bloody Roots. Max Cavalera potřeboval přesvědčit kytaristu Andrease Kissera k podladění kytar. Přitom se ale neodkazoval k devadesátkovým kapelám, ale k Black Sabbath (viz CAVALERA, Max, My Bloody Roots. Od Sepultury k Soulfly, Praha, 2014, s. 131).

S podladěnými nástroji a novým zvukem souvisí také jistá temnota nového subžánru. Texty nu metalových kapel se často vydávají do nitra umělcovy duše, je z nich cítit frustrace, stres, úzkost, mnohdy až deprese. To je jen podtrženo novým stylem zpívání a temným zvukem. Až morbidním příkladem může být skladba „Daddy“ od kapely KoЯn, v níž se Jonathan Davis vyrovnává s těžkou traumatickou minulostí. Ve velmi podobném duchu se pak nesou nejen další nahrávky KoЯnů, ale také skladby skupiny Linkin Park.

Ve výše zmíněném dokumentu Příběh Heavy Metalu Monte Conner upozorňuje, že právě nový zpěv, v němž je ukryta pestrá škála emocí, mohl za úspěch nu metalu u mladé generace. Nicméně dlužno podotknout, že zde má nu metal velmi silného předchůdce: grunge. Většina skladeb tohoto žánru sice nemusí nutně připomínat nic z výše popsaného (a už vůbec ne nejslavnější skladby jako „Black Hole Sun“, „Would?“ nebo „Smells Like Teen Spirit“). Je zde nicméně fenomenální album „Bleach“ (1989) od Nirvany, kde se vlastně můžeme setkat přesně s temnou hudbou se silně emocionálním zpěvem. Zejména skladba „Paper Cuts“ je dle mého soudu srovnatelně temná jako pozdější nu metal. A to se pohybujeme v osmdesátých letech!

Pokud Nirvana v roce 1989 vydala skladbu, která může evokovat pozdější nu metalovou tvorbu, jak je to s dalšími předchůdci tohoto žánru? Nu metal se skutečně nezrodil z ničeho nic. Nesmíme zase podléhat dojmu, že nu metalové kapely přišly po klasikách jako Black Sabbath a prostě z ničeho nic se z klasického heavy metalu stal nu metal.

Na konci osmdesátých let kapela Faith No More hrála metal s některými náležitosmi, vypůjčenými z funku či rapu. Alba „The Real Thing“ a „Angel Dust“ pak měla vliv na řadu dalších hudebníků, působících v devadesátých letech. Zejména první zmíněná deska z roku 1989 také jakoby předběhla dobu. A na počátku 90. let pak prvky rapu a metalu kombinovala skupina Rage Against The Machine, a to dokonce v mnohem větším měřítku, než nu metalové kapely.

Metal se obyčejně nepohybuje zrovna mezi hudebním mainstreamem. Samozřejmě tu byl populární glam metal či obrovský ohlas okolo alba „Metallica“ (jinak též Black Album, 1991), nicméně nu metal nepochybně opět dostal metalovou hudbu (a ne, nebudu nu metal vyčleňovat z metalových subžánrů) opět do mainstreamu. Neskutečný úspěch kapely Linkin Park s jejími alby „Hybrid Theory“ a „Meteora“ to jen dokazuje.

Některé etablované kapely (nebo minimálně producenty těchto kapel) tak napadlo se na této vlně také svézt. V roce 1998 tak Slayer vydali album „Diabolus in Musica“, kde se pokoušeli o nu metalový přístup. Mnohem známější je nicméně podobný pokus kapely Metallica z roku 2003 v podobě velmi kontroverzního alba „St. Anger“. Osobně toto album považuji za velmi podceněné a v zásadě velmi zajímavé, nicméně souhlasím s tou kritikou, která směřuje k nepříliš povedenému zvuku alba. V roce 1999 se k nu metalu přiblížila i naprostá legenda metalové hudby: na druhém albu nu metalové kapely Coal Chamber hostoval sám Ozzy Osbourne.

Než článek uzavřeme, je třeba se ještě na závěr vrátit ke kritice, které nu metal podrobil Dave Mustaine. Ona je na jednu stranu pochopitelná: sóla Megadeth jsou ikonická a Dave Mustaine se bezesporu řadí ke kytarovým legendám (byť tedy nejslavnější sóla Megadeth má na svědomí brilantní kytarista Marty Friedman). Nicméně tvrzení k nu metalovým kytaristům je jednak nespravedlivé a jednak zbytečné.

Víme, že nu metaloví kytaristé sóla zahrát umí. Kytaristé KoЯn Munky a Head hráli cover na skladbu „One“ od Metallicy i s jednou sólovou pasáží a Daron Malakian ze System of a Down má krásné sólo ve skladbě „Psycho“. Nejde sice o nic ve srovnání se sóly ve skladbách kapely Megadeth, ale kytaristé Megadeth patří ke špičkám v oboru. Navíc, ne vždy je sólo ve skladbě třeba. Někdy je lepší minimalistický přístup, než zkoušet skladby zbytečně překombinovávat kytarovými sóly.

Nu metal je složité téma. A poněkud kontroverzní. Předně je opravdu ošidné pod tímto pojmem škatulkovat velké množství kapel, které vznikly v devadesátých letech a na počátku 21. století. Občas uniká nějaká bližší podoba mezi skupinami, osobně mám u mnohých skladeb problém nalézt i nějaký větší experiment s rapem či elektronickou muzikou. A považovat hudbu kapel, jako jsou KoЯn, SlipKnoT, System of a Down nebo Limp Bizkit jako něco žánrově podobného? Nedá se to srovnat třeba s thrash metalem, kde člověk hned a jasně slyší podobu mezi kapelami, jako je Slayer, Kreator nebo Metallica. Navíc existuje ještě subžánr alternative metal, který slouží vlastně k tomu, abychom do něj zaškatulkovali ty kapely, které nám ze škatulek jaksi vypadávají.

Nu metal je tedy dle mého názoru spíše škatulka pro skupinu ne zas tak podobných kapel, které kolem roku 2000 hráli experimentálnější typ metalové hudby. Označení to podle mě není zcela trefné, ale je tak hluboce zažité, že nemá příliš smysl jej nepoužívat: ve stručnosti každý ví, co si pod tím představit. Domnívám se, že má své nezpochybnitelné místo v dějinách metalu a hudby obecně, byť je někdy vyčleňován do role nechtěného outsidera.