Článek
Nedávný návrat kapely Linkin Park s novou zpěvačkou Emily Armstrong vyvolal vlnu nadšení, ale i skepse a přímého odporu. Bylo poukázáno na temné stránky zpěvaččiny minulosti a na její vazby na kontroverzní scientologickou církev (viz zde). Otevírá se tím vlastně dosti zajímavé téma: máme od sebe oddělovat osobní život či aktivity interpreta a jeho hudební tvorbu?
Jsou momenty, kdy se nám umělec může nějakým zásadním způsobem zprotivit, ale zároveň nám jeho tvorba lahodí uším. Zvládneme se ale povznést nad to, jaký umělec je? A hraje to vůbec roli?
Když se interpret rozchází s poselstvím hudby
Někdy se stane, že interpret o něčem zpívá, ale jeho reálná persona je poněkud jiná. Samozřejmě ne vždy je to problém. Zpěvák death metalové kapely Death Chuck Schuldiner sice vystupoval jako reprezentant velmi agresivní muziky, ale asi není tak překvapivé, že se jednalo o milého a klidného člověka, který miloval život a zvířata. Jde například o to, když někdo svými písněmi něco kritizuje, a pak se k tomu, co kritizuje, sám uchýlí.
Pro spoustu lidí by takovou definici naplnil slavný folkový zpěvák Jaromír Nohavica. Na albu Tak mě tu máš (2012) vydal píseň „Kupte si hřebeny“, která zní jako poměrně jasná kritika sovětského režimu. Narážka na píseň „Internacionála“ či „aleje plné hesel“ poměrně jasně evokují, že básník naráží právě na sovětský typ diktatury, a jeho postoj k němu rozhodně není pozitivní. Pak je ovšem poněkud těžké pochopit, že týž autor převezme vyznamenání od ruského prezidenta, který není zrovna vyhlášeným milovníkem osobní svobody. Ani poslední dny Nohavicovi na popularitě zrovna nepřidaly. Na druhou stranu bych do tohoto tématu příliš nezabrušoval. Nohavica je mimořádně složitá osobnost a pokud by někoho zajímal více, doporučuji se podívat na práci historika Přemysla Houdy, který se jím zabýval.
(Asi) Nejmorbidnější příklad
Občas jde umělcova kontroverze vysloveně za hranici. Asi nejznámějším příkladem umělce, se kterým se (doufám) nelze ztotožnit, je norský hudebník Varg Vikernes. Ten v srpnu roku 1993 ubodal kytaristu kapely Mayhem Øysteina Aarsetha (jho případ je velmi dobře popsaný zde). Varg byl odsouzen k jedenadvaceti letům za mřížemi, propuštěn byl roku 2009. Jeho kontroverze zde ovšem nekončí, Vikernes na sebe dodnes poutá pozornost extrémními názory, silně inklinuje k antisemtitismu. V roce 2013 byl dokonce se svou ženou zatčen pro plánování teroristického činu.
Doufám, že nebude vnímáno extrémně, když Varga Vikernese jako osobu morálně zavrhnu. Tento článek ale je o tom, zda dokážeme oddělovat umělce a jeho tvorbu. Varg Vikernes je totiž na jedné straně usvědčený vrah, extremista a vcelku obskurní postavička, na straně druhé je ale ikonou black metalové hudby. Web MetalInjection sestavil seznam nejvlivnějších interpretů, kteří utvářeli black metal. Vargův projekt Burzum se na tomto seznamu umístil na třetím místě (pod kapelami Bathory a Mayhem). A když Loudwire vybíral nejlepší black metalová alba, neopomněli autoři zmínit album Hvis Lyset Tar Oss (1994) od Burzum, jež umístili na osmé místo.
Závěrem
Je to složité téma a odpověď neexistuje, neboť zrovna zde platí „tisíc lidí, tisíc chutí“. Někdo se třeba dokáže odpoutat od toho, jaký je umělec a řeší striktně muziku. Rozhodně nejde o špatný přístup. Stejně tak ale nemohu označit za špatný přístup přístup těch lidí, kteří při poslechu hudby prostě nedokáží oddělit hudebníka a jeho výtvor.
Rozhodně ale platí jedna zásada: není dobré si hudebníky nijak idealizovat. Hudebníci jsou komplikovaní, složití, často jsou i nesnesitelní. Ať už tedy dokážeme hudebníka oddělit od jeho tvorby či nikoliv, nikdy bychom si je neměli idealizovat.
Jak celý tento problém vnímáte Vy?
