Článek
Rozhořčené reakce historiků, kteří se zabývají moderními dějinami, na nový film Jiřího Mádla Vlny, zcela chápu. Dost mi připomínají emoce, které jsem sám prožíval po zhlédnutí Jáklova (a)historického snímku Jan Žižka. Jenomže 15. století je již dávno, takže má na současnou českou identitu (a tím pádem i na veřejnou debatu) mnohem menší dopad, než film o traumatu roku 1968.
Hned v úvodu je třeba říci, že Mádlův film je dle mého vkusu po filmové stránce povedený. Zdařilá byla hlavně výprava, zvlášť ve srovnání s filmem o Františku Krieglovi Muž, který stál v cestě, který ve srovnání s vlnami působil skoro až nízkorozpočtově (a jeho průběh by také byl na delší povídání). Samotný příběh také funguje dle mého soudu vlastně dobře, opominu-li zvláštně provedený konec, který veškeré budované emoce tak trochu zabil. Když ale dáme slovo lidem, kteří se obdobím státního socialismu ve středovýchodní Evropě zajímají, ozve se výrazná kritika, kdy zaznívají dokonce fráze o „přepisování dějin“.
Poměrně zajímavou kritiku vznesla historička Muriel Blaive, širší veřejnosti známá hlavně v kontextu s jejím konfliktem v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ve svém příspěvku věnovala hodně prostoru úvodní scéně a zavádějícímu počtu obětí, které film hned v úvodní scéně nabízí. To je zcela validní připomínka. Ke konci příspěvku pak Blaive nicméně přechází k přepisování minulosti v českém prostředí jako takovém. A právě zde se dostáváme k zásadní otázce: co vlastně čekáme od historických filmů? A můžeme je vůbec dávat do kontextu se stavem bádání soudobé historiografie?
Je to složitá otázka, i když odpověď se nabízí: „Historické filmy by měly přístupnou cestou podávat historické události širší veřejnosti.“ Na tom se asi všichni shodneme. Jenomže je to vůbec realistický požadavek? Jsou historické události vhodným námětem k poutavému příběhu? A jsou historické postavy postavami, které vyhovují požadavkům na hrdiny poutavých příběhů? Můžeme vůbec pochopit jejich přemýšlení a jednání optikou člověka 21. století?
I když by se zejména poslední otázka na první pohled týkala zejména historických postav starších epoch (klasicky středověcí panovníci či antické osobnosti), troufám si říct, že se týká i postav novějších. Zrovna v probíraném snímku mi například vadila jedna zásadní věc (na kterou ostatně upozorňovali recenzenti zde): velká řada aktivních osobností pražského jara byla přesvědčenými komunisty. To bylo ve filmu Vlny redukováno v podstatě na jednu poznámku směrem k postavě Milana Weinera. Život prominentních komunistů, působících na rozhlase připomíná ve filmu spíše život chartistů po roce 1977. V současné době by pro diváka asi nebylo zcela pochopitelné, jak by morálně správný hrdina mohl být současně členem zločinecké organizace KSČ.
Je to prosté. Tedy vlastně spíše ne. Je to složité. Dějiny jsou složité. Historické postavy nejsou ideální hrdinové. Historické události jsou ve své nejednoznačnosti interpretovány zcela různě. Stejně tak mohou být různě interpretovány činy jednotlivých postav, které by nám najednou připadaly nelogické.
Co říct závěrem? Historické filmy nebudou dost možná nikdy zachycovat historickou realitu, ať se jejich tvůrci budou snažit sebevíc. Historie slouží filmařům jako dobrá kulisa, ale je špatně uchopitelná a pro dobrý příběh je jen zřídkakdy použitelná. Možná i proto je ostatně protagonista Vln produktem kreativních nápadů filmařů (i přesto, že zrovna onu nejednoznačnost reálných postav splňuje skvěle). Co tedy vlastně od těch historických filmů čekat? Přinejlepším můžeme doufat, že vzbudí zájem o jisté téma, aby si dokázali příběh převzít odjinud, neboť filmový formát opravdu nebývá ideální – bohužel to nic nemění na tom, že je nejpřístupnější.
Je třeba konstatovat, že právě populární formáty tvoří představu o historii. Asi málokdo zná české dějiny díky pracím Františka Palackého či Josefa Pekaře, ale každý zná alespoň část díla Aloise Jiráska. Od dob Jiráskových samozřejmě přibyly formáty: mimo knih a filmů není radno zapomínat třeba na počítačové hry. Právě proto je třeba zachovat alespoň základní faktografii. V tomto ohledu Vlny dle mého soudu uspěly. I když kritiku Muriel Blaive chápu a v odborné práci bych uvedené věci vnímal jako problematické, v uměleckém zpracování bych nehnal až takový důraz na přesnost. Na druhou stranu jest pravdou, že poté, co jsem zhlédl neskutečné historické přešlapy v populárním seriálu Vikingové, mě už mohou filmaři svou prací s historickými reáliemi jen mile překvapit…
Nezbývá tedy než doufat, že každý historický film - a Vlny tedy samozřejmě také - vzbudí zájem diváka o dané téma. Že si divák ze zájmu zvídavé otázky „Jak to bylo doopravdy?“ vyhledá další zdroje a utvoří si lepší obraz o dané době.
