Článek
Padesát let se v českém horolezectví vypráví o jednom květnovém dni roku 1976, kdy se poprvé v historii postavil na vrchol osmitisícové hory člověk narozený v Čechách. O den později se ale ten samý příběh změnil v tragédii — a ukázalo se, že tahle kombinace triumfu a smrti bude českou himálajskou historii provázet po celá další desetiletí.
Padesát let od prvního vrcholu
24. května 1976 vystoupil Karel Schubert na Makalu, pátou nejvyšší horu světa (8485 m), jako první horolezec narozený v Čechách, který kdy stanul na osmitisícovce. Šlo o teprve druhý výstup Čechoslováků na osmitisícovku vůbec — o pět let dřív se to jako první podařilo slovenské dvojici Ivan Fiala a Michal Orolin na Nanga Parbatu. Schubertova radost však vydržela jediný den: při sestupu z vrcholu zahynul, a stal se tak i prvním českým horolezcem, kterého osmitisícovka připravila o život.
Zlatá i tragická osmdesátá léta
Vrchol tehdejších úspěchů i tragédií znamenal rok 1988. Zdeněk Demján tehdy se dvěma kazašskými horolezci zdolal jihozápadní pilíř Dhaulagiri, dvojice Nežerka a Martiš vystoupila na Annapurnu I po prvovýstupu novou cestou západní stěnou. Na Mount Everestu se ve stejném roce v alpském stylu, bez podpůrných táborů a šerpů, vydali jihozápadní stěnou čtyři členové slovenské výpravy — všichni čtyři vrchol zdolali, ale při sestupu zahynuli. Rok, který měl být oslavou nejtěžších cest v Himálaji, se tak stal i jedním z nejtemnějších v historii československého horolezectví.
Vrcholy, které nikoho nešetří
Schubertův osud se v následujících desetiletích opakoval znovu a znovu. V roce 2006 zahynul na Lhotse Pavel Kalný, který se dvě stě metrů pod vrcholem zřítil a na následky zranění zemřel druhý den. O šest let později na téže hoře zahynul Milan Sedláček — jeho tělo se z takzvané zóny smrti podařilo snést až po dvanácti letech, v roce 2024. V roce 2007 zemřel na Mount Everestu Libor Kozák a při výpravě na Gašerbrumy Jiří Daněk. V roce 2009 si Annapurna vzala Martina Minaříka a Everest Věslava Chrzaszcze, který se pokoušel vylézt bez kyslíkových přístrojů. V roce 2013 zahynul na Gašerbrumu I předseda Českého horolezeckého svazu Zdeněk Hrubý, jeden z nejzkušenějších českých himálajistů, po pádu do rokle hluboké přes tisíc metrů.
Zóna smrti, která tělo nevrací
Nad osm tisíc metrů nadmořské výšky se říká zóna smrti — lidské tělo se tam bez kyslíkových přístrojů doslova rozkládá, protože mu vzduch neposkytuje ani zlomek kyslíku potřebného k regeneraci. Snesení ostatků zemřelých z této oblasti je natolik náročné a nebezpečné, že mnohá těla zůstávají na místě celé roky nebo desetiletí — přesně jako v případě Milana Sedláčka. Teprve od roku 2019 pořádají nepálské úřady pravidelné úklidové expedice, které se od nedávna zaměřují právě i na vyprošťování pozůstatků ze zóny smrti. Jen na Mount Everestu a v jeho okolí zemřelo od počátku vedení záznamů před zhruba sto lety na tři sta lidí, loni osmnáct a letos podle posledních zpráv už osm. Nepálská armáda a šerpové, kteří se úklidových výprav účastní, tak dnes plní roli, kterou dřív žádná expedice neplánovala — stávají se posledními lidmi, kdo se s mrtvými horolezci setkají.
Přesto Češi na osmitisícovky dál jezdí. Radek Jaroš je jediným Čechem, který vystoupil na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů světa, a Josef Rakoncaj jich má na kontě devět — víc než kdokoli jiný z českých himálajistů. V roce 1984 se navíc na osmitisícovku poprvé dostala i česká žena, Dina Štěrbová na Cho Oyu, a to ve stejném roce, kdy čeští horolezci poprvé zdolali Mount Everest bez použití kyslíkových přístrojů. Hory jim daly to, co hledali. Řadě jiných, od Karla Schuberta po Zdeňka Hrubého, ale vzaly to jediné, co se už vrátit nedá.
