Článek
Julii Child dnes většina lidí zná jako ženu, která Američanům přiblížila francouzskou kuchyni. Než ale poprvé pořádně vařila, strávila tři roky prací pro Úřad strategických služeb, předchůdce dnešní CIA, kde měla na starosti přísně tajné dokumenty a jako jeden z prvních úkolů pomáhala vyvinout repelent proti žralokům. Historička Jennet Conantová, která se její vojenskou minulostí podrobně zabývala, později upřesnila, že Child sice nikdy nebyla klasickou terénní špionkou, ale rozhodně nešlo jen o nevýznamnou kancelářskou práci.
Od úřednice k šéfce registru
Child se v roce 1942 přihlásila k vojenské službě, tam ji ale odmítli, protože byla se svými sto osmdesáti osmi centimetry o pár centimetrů vyšší, než dovolovala výšková hranice pro ženský armádní sbor. Místo toho se dostala k čerstvě založenému Úřadu strategických služeb, kde začínala jako obyčejná písařka archivující jména důstojníků v interní databázi organizace. Díky pracovitosti rychle postupovala, stala se výkonnou asistentkou zoologa Harolda Coolidge a nakonec šéfkou registru, tedy pozice s nejvyšším stupněm bezpečnostní prověrky, přes kterou procházely veškeré zprávy mezi jednotlivými zpravodajskými odděleními.
Poslední dva roky války strávila na misích na Cejlonu a v čínském Kchun-mingu, kde se také seznámila se svým budoucím manželem Paulem Childem, tehdy rovněž zaměstnancem OSS. Za svou službu v poslední čínské štaci dostala později Medaili za záslužnou civilní službu. Podle vzpomínek kolegů zvládala obrovské množství citlivé korespondence s přehledem, který jí později vynesl pověst spolehlivé a organizované osoby i v kuchyni.
První recept: repelent proti žralokům
Ještě předtím ale prošla oddělením pro nouzové záchranné vybavení, kde řešila zdánlivě okrajový, ve skutečnosti ale vážný problém. Zvědaví žraloci totiž občas omylem odpalovali podmořské miny určené německým ponorkám, a zprávy o žraločích útocích navíc podkopávaly morálku pilotů sestřelených nad mořem. Přestože k reálným útokům docházelo jen zřídka, americké velení chtělo mít pro vlastní jednotky aspoň psychologicky uklidňující řešení.
Tým, jehož byla Child součástí, otestoval přes sto různých látek, od jedů po výtažky z tlejícího žraločího masa, než po roce terénních zkoušek zvolili octan měďnatý smíchaný s černým barvivem. Výsledná směs, přezdívaná Shark Chaser, se lisovala do malých tabulek a americké námořnictvo ji používalo až do sedmdesátých let, ačkoliv její skutečná účinnost se mezi odborníky dodnes hodnotí různě. Child o projektu později s nadsázkou řekla, že šlo o její vůbec první recept, který kdy namíchala, tehdy ještě ve vaně, ne v kuchyni. V rozhovoru pro kolegyni z OSS Betty McIntoshovou navíc zavzpomínala, že prý stejný repelent později posloužil i k ochraně kosmického vybavení dopadajícího do oceánu. Tohle tvrzení se ale nepodařilo dokumenty nezávisle potvrdit.
Její zapojení do OSS zůstalo dlouho utajené, CIA některé dokumenty o její službě odtajnila až v roce 1981. Sama Child svou roli později bagatelizovala a označovala se za obyčejnou úřednici, přestože měla přístup k nejcitlivějším informacím celé organizace. Kariéru vaření nastartovala až po válce, když se s Paulem přestěhovala do Paříže a zapsala se do kuchařské školy Le Cordon Bleu, přestože podle vlastních slov tou dobou uměla sotva uvařit vodu na čaj. Cesta od tajných spisů k hovězímu na burgundský způsob tak byla klikatější, než by řada jejích fanoušků čekala, a disciplína, kterou si osvojila při práci s citlivými dokumenty, jí podle životopisců později pomohla i při psaní přesných a spolehlivých kuchařských postupů.
