Článek
Usain Bolt vyhrál osm olympijských zlatých medailí a jeho rekordy na sto metrů (9,58 sekundy) i dvě stě metrů (19,19 sekundy) z mistrovství světa v Berlíně v roce 2009 dodnes nikdo nepřekonal. Měřil sto devadesát šest centimetrů, což je na sprintera nezvykle vysoká postava, protože vysocí běžci obvykle pomaleji akcelerují ze startovních bloků. Většina fanoušků ale netuší, že k tomu běžel ještě s vrozenou skoliózou, tedy zakřivením páteře, které mu navíc způsobilo, že jeho pravá noha byla o víc než centimetr kratší než levá. Podle konvenční logiky sportovní medicíny by taková kombinace měla sprintera zásadně limitovat. U Bolta to zjevně neplatilo.
Diagnóza, o které se dlouho nevědělo
Skoliózu mu diagnostikovali už v dětství, ale její vliv na běh se naplno projevil až s růstem těla v dospívání. Bolt ve své autobiografii popsal, že se mu páteř zakřivuje doprava a přirovnal tvar zakřivení k písmenu S. V rozhovoru pro ESPN The Magazine v roce 2011 popsal, jak se stav postupem let zhoršoval. Řekl, že v mládí to nebyl problém, ale s růstem se to zhoršovalo. V raných letech kariéry, kdy tým o skolióze věděl málo, ho stav podle jeho vlastních slov brzdil a každý rok se zranil, hlavně na zádech a hamstringu. Teprve když trenér Glen Mills a fyzioterapeuti pochopili, o co jde, začali stav cíleně řešit pomocí posilování hlubokého svalového korzetu, pravidelné masáže a individuálně upravené techniky běhu.
Tělo, které si samo našlo řešení
Analýzy biomechaniků později ukázaly, že Boltův běžecký styl byl výrazně asymetrický. Jeho pravá noha dopadala na zem s podstatně větší silou než levá, zatímco levá noha zůstávala na zemi déle. Někteří odborníci na biomechaniku sprintu se dokonce přiklánějí k závěru, že tahle nepravidelnost nebyla jen překážkou, kterou musel překonávat, ale že ho paradoxně donutila optimalizovat techniku způsobem, který by jinak nikdy nenašel. Mezi odborníky navíc panuje spor o to, co bylo příčinou a co následkem. Podle jedné teorie způsobilo zakřivení páteře nerovnoměrné postavení pánve, které se navenek projevilo jako rozdílná délka nohou, přestože samotné kosti byly stejně dlouhé. Jistotu v tom nemá nikdo, ani sám Bolt ve své autobiografii si podle některých odborníků příčinu a následek prohodil. Sám Bolt to popsal jednoduše: dokud si drží silné jádro a záda, skolióza mu prý vadit nemusí.
Konec, který symbolicky odpovídal celé kariéře
Boltova poslední závodní štafeta na mistrovství světa v Londýně v roce 2017 skončila zraněním. Během předávky na čtyřistametrové štafetě ucítil křeč v levém stehenním svalu, zhroutil se na trať a doplazil se do cíle po vlastních, zatímco stadion s třiapadesáti tisíci diváky sledoval, jak jeho kariéra končí přímo před jejich očima. Kariéru, kterou celou provázelo hledání rovnováhy mezi silnější a slabší polovinou těla, tak paradoxně uzavřelo zranění přesně té nohy, která byla dlouhodobě zdravější. Bolt se po pádu zvedl a doklopýtal přes cílovou čáru vlastními silami, odmítl invalidní vozík, který mu zdravotníci nabízeli, a diváky pozdravil ještě z trávníku vedle dráhy.
Boltův příběh komplikuje jednoduchou představu o překonávání handicapu. Vědci se dodnes neshodnou, jestli byla jeho skolióza překážkou, kterou musel dřinou porazit, nebo nečekanou biomechanickou výhodou, která z něj udělala nejrychlejšího člověka v dějinách. Možná to nakonec ani nejde oddělit. Jeho tělo bylo takové, jaké bylo, a rekordy vznikly přesně z něj, ne navzdory němu. Otázka, kterou si sportovní vědci kladou dodnes, zní, kolik dalších výjimečných výkonů ve sportu vzniká podobně, tedy jako důsledek tělesné odlišnosti, kterou trenéři označí za problém, než pochopí, že jde možná o klíč k úspěchu.
