Článek
Večeře má v představách většiny rodičů pořád stejnou podobu: všichni u stolu, telefony pryč, klidná chvíle na konci dne. Realita ukazuje, že tahle představa se s běžným večerem potkává míň často, než by si kdo přiznal. A přesto to není důvod si zoufat – spíš signál, že stojí za to si tenhle rituál občas vědomě naplánovat, místo aby se čekalo, až vznikne sám.
Kolik času u stolu doopravdy strávíme
Podle letošního průzkumu IKEA tráví české domácnosti u večeře v průměru jen 24 minut, což je méně než světový průměr 27 minut. Typická česká večeře začíná kolem půl sedmé večer a přes 60 procent lidí ve všední dny večeří společně – večeře tak zůstává hlavním okamžikem dne, kdy se rodina vůbec potká.
Jenže „společně“ neznamená totéž co „v klidu“. Jídlo se podle stejného průzkumu často odbývá souběžně s jinými činnostmi a přizpůsobuje se nabitému programu rodiny, ne naopak. Krátký čas u stolu tak není důsledek nezájmu, ale spíš toho, že večer je jediná chvíle, kdy se sejde víc lidí s různým rozvrhem najednou.
Čím jsou děti starší, tím řidčeji
Průzkum agentury NMS Market Research pro Tesco Mobile ukázal ještě jeden rozměr celé věci: 85 procent rodičů považuje společnou večeři za důležitý rituál, ale víc než polovina rodin – asi 53 procent – se u ní sejde nejvýš třikrát týdně. V domácnostech s dětmi do sedmi let se rodina schází u večeře alespoň čtyřikrát týdně běžně, u dětí starších čtrnácti let se to povede už jen ve třetině rodin.
Telefony u stolu jsou přitom problém, který si rodiče sami pojmenovávají. Devět z deseti rodičů vnímá společné jídlo bez mobilu jako čas být spolu, přesto víc než třetina těch, kterým mobily u stolu vadí, přiznává, že telefon během jídla alespoň občas použije. Úplný zákaz mobilů u jídla zavedly jen čtyři z deseti rodin.
Ne všechny průzkumy se shodnou
Starší data Nadace Kooperativa kreslí ještě přísnější obrázek: podle jejího průzkumu u večeře společně stoluje jen asi 38 procent domácností a třetina rodin má u jídla zapnutou televizi. Rozdíl oproti novějším číslům může být dán jinou metodikou i tím, že se ptaly na trochu jinou věc – jak často rodina sedí u stolu pohromadě, ne jen jestli večeří ve stejný čas. Jasné ale je, že představa každodenní klidné večeře je spíš přání než popis běžného večera.
Zajímavé je, že podle většiny těchto průzkumů si samotnou hodnotu společného stolování rodiče nezpochybňují – naopak. Víc než polovina Čechů považuje poctivou večeři s rodinou přímo za odměnu za celodenní práci, ne za povinnost, kterou je třeba odbýt. Problém tedy není v tom, že by lidem na společném jídle nezáleželo, ale v tom, že se jim ho v běžném týdnu nedaří sladit s rozvrhem práce, kroužků a vlastní únavy.
Co s tím
Nikdo nečeká, že se z uspěchaného večera stane rituál jako z reklamy na nábytek. Ale právě proto, že se to nepovede každý den, může být užitečné vybrat si aspoň jeden nebo dva večery v týdnu, kdy telefon zůstane v druhé místnosti a večeře potrvá o deset minut déle, než je nutné. Ne kvůli jídlu – kvůli tomu, aby si člověk aspoň jednou za pár dní všiml, jak se má ten, kdo sedí naproti němu.
A možná je to i užitečnější míra než počítat, kolikrát do týdne se to podaří. Rodina, která zvládne jednu klidnou večeři týdně bez telefonu, na tom nejspíš bude líp než ta, co sedí u stolu sedmkrát, ale každý má u toho zapnutou obrazovku. Jde totiž o pozornost, ne o docházku.
