Článek
Fráze „pomalý jako melasa“ dodnes v angličtině označuje cokoliv zdlouhavého a líného. Patnáctého ledna 1919 se v bostonské čtvrti North End ukázalo, jak absurdně nepřesné tohle přirovnání dokáže být, když se stejná hustá tekutina proměnila v jednu z nejsmrtelnějších průmyslových katastrof v americké historii.
Nádrž, která roky vrzala a sténala
Ocelová nádrž o výšce 15 metrů a průměru 27 metrů patřila společnosti Purity Distilling, dceřiné firmě United States Industrial Alcohol, a sloužila k uskladnění melasy určené k výrobě průmyslového lihu pro munici. Nádrž postavili narychlo v roce 1915, kdy poptávka po lihu prudce vzrostla kvůli první světové válce, a místní obyvatelé si už roky před katastrofou všímali, že konstrukce při plnění vrzá a sténá. Firma na varovné signály nereagovala — místo opravy nádrž jen natřela hnědou barvou, aby unikající kapky melasy nebyly na povrchu tolik vidět.
Vlna vysoká jako dům, rychlá jako auto
Kolem půl jedné odpoledne, poté co teplota v Bostonu po několika mrazivých dnech náhle vyskočila nad čtyři stupně Celsia a do nádrže den předtím přibyla čerstvá, uměle ohřátá dodávka melasy, nádrž bez varování praskla. Bezmála devět milionů litrů melasy se vyvalilo do ulic ve vlně vysoké 7,5 až 12 metrů a široké kolem padesáti metrů, hnající se rychlostí zhruba 56 kilometrů v hodině. Síla přívalu strhla ze základů celou hasičskou stanici, převrátila nákladní vagony, zbořila část konstrukce nadzemní dráhy a rozdrtila přilehlé budovy, jako by je smetla obří pěst.
Lepkavá smrt, ze které nebylo úniku
Hustota melasy proměnila záchranu přeživších v noční můru — hasiči a záchranáři se museli brodit tekutinou, která jim sahala až po pás a s klesající teplotou postupně tuhla. Podle dobových novin umírali lidé i koně stejným způsobem jako mouchy nalepené na lepicím papíru. Nakonec zahynulo 21 lidí, dalších 150 bylo zraněno, přičemž mnozí z obětí se doslova utopili nebo udusili v husté tekutině. Uklízecí práce trvaly týdny, přístav zůstal hnědě zbarvený až do léta a podle svědectví obyvatel čpěla melasa z chodníků, telefonních budek i tramvajových sedaček ještě celé roky. Vědci z Harvardovy univerzity se fyzikálním chováním katastrofy zabývali ještě o sto let později — chtěli ověřit, jestli je udávaná rychlost vlny 56 kilometrů v hodině vůbec fyzikálně možná u tak husté tekutiny, a došli k závěru, že ano, díky obrovskému objemu a výšce, ze které se melasa valila.
Soud, který změnil bezpečnostní předpisy
Následné vyšetřování a soudní spor, který trval přes šest let, nakonec připsal vinu firmě United States Industrial Alcohol za nedostatečně otestovanou a zbrkle postavenou nádrž — poškozený materiál nádrže byl podle pozdějších technických analýz příliš tenký na to, aby vydržel tlak takového množství tekutiny, zvlášť po rychlém oteplení. Právníci firmy se přitom zprvu snažili vinu svalit na italské anarchisty, kterých se tehdy v Bostonu veřejnost obávala, aniž by pro to měli jediný důkaz. Katastrofa se stala jedním z prvních případů, který v USA vedl k mnohem přísnějším stavebním a bezpečnostním předpisům pro průmyslové nádrže — přísnější kontrole projektové dokumentace i povinnosti nechat konstrukci ověřit nezávislým inženýrem, než se smí naplnit. Dodnes na místě bývalé nádrže připomíná katastrofu malá pamětní deska, kolem které si podle místních legend lze za teplých letních dnů všimnout slabé, ale vytrvalé vůně melasy stoupající z chodníku.
Zdroje
● Great Molasses Flood (Encyclopaedia Britannica) — https://www.britannica.com/topic/Great-Molasses-Flood
● The Great Molasses Flood of 1919 (History.com) — https://www.history.com/articles/the-great-molasses-flood-of-1919
● The Great Boston Molasses Flood of 1919 (New England Historical Society) — https://newenglandhistoricalsociety.com/great-boston-molasses-disaster-1919/
