Článek
V loňském roce se na mne obrátila spolupracovnice Magazínu Pátek LN Marie Niček s tím, že připravuje článek o nadějných současných českých autorkách a chtěla by mi položit několik obecnějších otázek na toto téma. Jelikož se v úvodu zmíněného textu – který nakonec vyšel v dotyčné příloze Lidových novin 5. ledna 2024 pod názvem „Nová vlna: mladé autorky, které stojí za to číst“ a přinesl portréty Anny Cimy, Hany D. Lehečkové, Lucie Faulerové, Kláry Vlasákové a Zuzany Kultánové –, objevila jen krátká citace z mnou zaslaných postřehů, rozhodl jsem se své poznámky v úplnosti publikovat alespoň zde.
Co stojí za boomem českých autorek v posledních letech?
Řekl bych, že dotyčný boom má dvě hlavní příčiny, které přitom mohou na první pohled působit protichůdným dojmem. Jednak to lze do jisté míry přičíst neustále se prohlubující ženské emancipaci, která pomalu ale jistě vyrovnává poměr pohlaví prakticky ve všech sférách západní společnosti, a to včetně literární scény. A jednak právě literární tvorba je stále počítána – přestože by tomu tak nemělo být a pojí se s tím řada negativních jevů – mezi aktivity, které lze dělat jakoby bokem, tj. vedle péče o děti, jiného zaměstnání apod. Tím se ovšem vysvětluje ryze kvantitativní stránka věci, nikoli následný čtenářský úspěch celé řady současných českých autorek, na němž se pochopitelně podílí množství dalších faktorů, počínaje nakladatelskou strategií (stručně řečeno, rostoucí poptávka ústí v rozšiřování nabídky) a volbou oblíbených žánrů a témat konče (historické romány, rodinná dramata atd.). Pokud však jde o nastupující generaci autorek, o které zde má být řeč, ty možná zásluhou úspěchu starších kolegyň o něco snadněji hledaly cestu k vydání svých rukopisů, ovšem co do formy i obsahu psaní se s těmito bestselleristkami zásadně rozcházejí, což se odráží i v menších prodejích jejich titulů a naopak větším zájmu literární kritiky o tato díla.
Jak se dívat na užívání termínu „ženská literatura“ nebo „literatura psaná ženami“? A liší se způsob, jakým píšou ženy a muži?
Osobně se termínům jako „ženská literatura“ nebo „literatura psaná ženami“ vyhýbám, protože i když samozřejmě existují například témata, motivy nebo postavy vyskytující se častěji v dílech autorek než autorů, nikdy to nelze takto generalizovat. Ženy jsou dnes výrazně zastoupeny ve všech literárních druzích i žánrech, a to včetně těch, které ještě vcelku nedávno byly takřka výhradně mužskou doménou. Na druhou stranu lze ovšem hovořit o specificky ženské/mužské (ponechme teď stranou, že dnes už si s tímto dělením nevystačíme) životní zkušenosti nebo perspektivě, která se často do výsledného textu promítá – většinou s vědomím autorky/autora, občas však nikoliv.
Mají současné české autorky něco společného? Jaká témata v jejich knihách převládají?
Zdá se mi, že mladou generaci současných autorek spojuje především to, že mají odvahu riskovat a usilovat o originalitu – přicházet s neotřelými tématy a pěstovat osobitý, výrazný styl –, takže ve výsledku toho vlastně mají společného méně než mnohé jejich starší literární souputnice. Daleko méně se obracejí do historie, a pokud přece (viz oceňovaný debut Zuzany Kultánové Augustin Zimmermann), tak k ní přistupují jinak než jako k pouhé kulise rodinné kroniky apod. Převažují příběhy z nedávné doby (u některých lze pozorovat snahu demytizovat „devadesátky“) nebo současnosti, v nichž se řeší aktuální společenská témata, rezonující nejen v české, ale vůbec celé západní literatuře (genderové otázky, sexuální zneužívání, klimatické změny a další) – viz Zpíváš, jako bys plakala Zuzany Kultánové, Poupátka Hany Lehečkové aj. Stejně tak přibývá v produkci mladší generace autorek próz, jejichž děj se odehrává zčásti nebo úplně za našimi hranicemi, nezřídka až na druhém konci světa (viz romány Anny Cimy, Ostrov duchů Kláry Wang Tylové, Černé jazyky Dity Táborské), přičemž rozhodně nejde o nějakou oddechovou literaturu s příchutí exotiky, naopak vypovídají mnohé o vybraném prostředí, s nímž mívají autorky bohatou osobní zkušenost. Kromě toho však najdeme i řadu děl mladších spisovatelek, jejichž těžištěm se stává sebereflexe hlavní hrdinky, která je nucena čelit zdravotním nebo psychickým obtížím, vlastní sexualitě, nedobrovolné samotě, projevům stáří atd. I v těchto případech zacházejí dotyčné autorky mnohdy dál a hlouběji než většina jejich předchůdkyň (samozřejmě se na obou stranách najdou výjimky) – výpovědi jejich postav bývají velmi otevřené, bolestné a explicitní (viz prózy Lucie Faulerové, V hlavě Gábiny Pokorné, Těla Kláry Vlasákové a další).
V čem spočívá zmiňovaný větší risk a originalita mladších autorek a proč se o ně více zajímají kritici? Lze říci, že se jejich starší souputnice navzájem více podobají a sahají po stejných tématech, zatímco nová vlna českých autorek toho má navzájem společného méně?
Ona rozdílnost v psaní mladší a starší generace vyplývá do jisté míry z přirozeného řádu věcí – pro mladé a začínající literát(k)y bývá typická odvaha experimentovat, neohlížet se tolik na autorsko-čtenářské trendy, volit odvážnější vypravěčské prostředky, témata i slovník; na druhou stranu řada starších, již etablovaných autorů a autorek má tendenci opakovat ve své tvorbě žánry, styly a témata, která se jim už dříve osvědčily nebo po nichž mezi čtenáři panuje výraznější poptávka. Ostatně i raná díla autorek řazených dnes k mainstreamu by jejich dnešní čtenáře leckdy dokázala překvapit (kupříkladu Petra Soukupová a její prvotina K moři). A pokud jde o zájem literární kritiky, ta logicky reflektuje spíše díla v nějakém ohledu nevšední než bestsellery, i kdyby byly po řemeslné stránce sebezdařilejší. Ona je i pro kritika větší výzva upozorňovat na nová jména, charakterizovat jejich poetiku a pokoušet se předvídat jejich další směřování, než psát recenzi na x-té dílo někoho, kdo se už roky nikam příliš neposunul a raději těží z dosaženého postavení na literární scéně. Což samozřejmě neplatí pro kulturní rubriky velkých médií, které zkrátka mají v popisu práce „pokrývat“ všechny novinky nejznámějších spisovatelů a spisovatelek.
A přinášejí současné české autorky nová témata, o kterých muži nepsali, nebo jde spíše o nový pohled na témata v tuzemské literatuře už dříve přítomná?
To by samozřejmě vyžadovalo hlubší analýzu, ale troufám si říci, že s rostoucím počtem talentovaných autorek se objevila i řada nových témat nebo se přinejmenším začala některým dříve přehlíženým tématům věnovat větší pozornost (např. sexuální zneužívání). Ale opět zdůrazňuji, že nemůžeme v literatuře jednoznačně klasifikovat „mužská“ a „ženská“ témata. Na druhou stranu je jasné, že k některým tématům mají ženy blíže než muži (a naopak) – prostě proto, že těm či oněm obvykle chybí přímá životní zkušenost (například mateřství), kterou lze ovšem do určité míry nahradit rešeršemi, průzkumy, osobní empatií či imaginací. Například v románu Marka Tomana Panna autor překvapivě citlivě a věrohodně zachytil intimní i duchovní život hlavní hrdinky. A naopak třeba Adéla Knapová napsala nadmíru poutavý a autentický reportážní román o válce na Ukrajině, přitom však její Zbabělé zápisky z ukrajinské války nepostrádají výraznou ženskou perspektivu.
